středa 6. března 2013

Mistrovství Německa v halové akrobacii 1.- 3.3.2013


Autor: Jan Špatný
Po několika letech jsem vloni přerušil svou reprezentační pauzu a opět vyrazil do Německa soutěžit. Byl to skvělý zážitek, potkal jsem staré (zahraniční) známé a celkově to byla skvělá perfektně organizovaná akce. S Anetou Bouškovou jsme si řekli, že letos pojedeme znovu.




Po ne úplně povedené česko-slovenské halové sezóně (3 soutěže zrušeny, dvě jsem promarodil, divná atmosféra) jsme měli pochybnosti o tom, jestli se nám chce jet. K tomu Kuba Nečesánek účast odřekl, Pastejříci byli na horách. Pojedeme sami a zakončíme tak naši halovou sezónu. Vždy, když si takhle něco naplánuji, pak se to zkomplikuje a nakonec se zas začnu těšit, tak se sám sebe ptám, co víc by se mohlo pokazit.


Jako vzorný reprezentant jsem zamluvil hotel až na poslední chvíli, cestovní pojištění vyřídil ve čtvrtek večer a na věci jako napsat si adresu hotelu a haly jsem si vzpomněl až v pátek před odjezdem. Auto naloženo, čas akorát, tak hurá pro naftu a vyzvednout Anet na autobusáku (vezla si jen oblečení, letadla a ostatní věci už byly u mě). Po asi kilometru jízdy (510 zbývá) mě na Shellce v Týně odchytl policista a začal „Pane řidiči, víte, že jste spáchal přestupek?“ Myslel jsem, že si dělá legraci. Nedělal. Po podivné interpretaci zákazu odbočení jsem podlehl nátlaku a zaplatil 500Kč. Jako správný reprezentant se nenechávám zaskočit a beru to sportovně, až s humorem. 

Další zastávka je ještě v České republice. Jedna ze zmíněných věcí, které se pokazily krátce před odjezdem, má dohru právě v pátek. Jde o setkání smutných lidí v černé (nebo tmavší) barvě na místě kde jsou desky z mramoru. Tohle se sportovně přejít nedalo. Podíval jsem se na nebe, zamumlal pár slov a pokračujeme v cestě. Dali jsme dvě zastávky na odreagování a do hotelu v Esslingenu dojíždíme krátce po osmé večer. Cestou mě začalo pálit oko, jeden z projevů neškodnosti kontaktních čoček. Anet dostala první zásadní úkol – dát mi do červeného oka mastičku, a to i přes mou mrtvolu. Nejde jí to a děsně se mi směje, mě to taky nejde a Anet se mi směje ještě víc. V půl deváté jdeme spát.


Sobotní ráno bylo takové klasické předsoutěžní. Vyčistit zuby, něco na sebe obléct a honem do haly. Anet vstávala o půl hodiny dřív, protože její ranní checklist je podstatně delší než můj. Do haly musíme věci nosit docela daleko. U vchodu je vystavěný český JET Wild Hornet, hezky! Šatny už jsou zabrané, takže někteří piloti skladují modely na chodbě. My jsme se vnutili do jedné z šaten a modelama obsadili koupelnu. Na podezřele volné místo si každou chvíli někdo dá letadlo, až pak zjistí, že tam kape sprcha. Zásuvka už na nás nezbyla, nabíječku jsem připojil na 3s 5000mAh lipolky. Briefing je v jazyce, kterému narozdíl od reprezentantů z Rakouska a Švýcarska vůbec nerozumíme. Hlavní organizátor Karl nás ale zná a anglicky mluvená část briefingu začala slovy „Dobry den, Anetá“.  Celé sobotní dopoledne se létaly tréninkové lety, každý pilot měl 3 minuty. 2 kola přesné a jedno kolo F6B (aeromuzikály). Výkony nic moc, v hale občas fouká, je děsná zima a já řeším detaily. Jako třeba ten, že s 2s 120mAh Nanotech a novou pomalejší vrtulí PTmodel 9,5/2,5 zaletím jen jednu sestavu a opravdu na hraně. Vrtuli měnit nechci, protože hala je nízká a tahle nejvíc brzdí. Anet létá hezky. Německou sestavu skoro netrénovala, mám z ní opravdu radost. Naše modely jsou trošku „old school“, většina pilotů používá lehoučké vybavení, odfrézované celé modely, dost se létají protiběžné vrtule. Já mám neodfrézované letadlo, Anet má částečně frézovaného Clika Evo od RC Factory, ale dost těžké vybavení. Uvidíme.


Po obědě začínáme na ostro. Já jsem zaletěl docela dobře, 10. místo potěšilo. Anet se v F3P-C docela dařilo, ale udělala nějaké drobné chyby, je sedmá. Tím má na sobotu odlétáno, já jsem letěl ještě druhé kolo F3P. Letěl jsem o něco lépe než v prvním kole a i na bodech to bylo znát, bohužel většina pilotů letěla taky lépe a o víc. Propadl jsem se na 16 místo, řekl bych, že zaslouženě. 

Chvíle si krátíme venkovním létáním na přilehlém stadionu. Anet má Crack Yaka v barvách Dremel (zdravíme do Blatné!) a já Extru Slick a Crack Wing. Venku je krásně a občas se zdá, že tepleji než v hale. K večeru se letí ještě první kolo F6B. Docela se mi dařilo, ale od mojí staré a málo „drsné“ sestavy jsem moc nečekal. Když Jürgen Heilig přišel s tím, že jsem třetí, nevěřil jsem mu. Ani mi to nepřišlo moc spravedlivé, ale stejně mi třetí místo nepřipadalo udržitelné.

Tip pro budoucí reprezentanty: Pokud máte jako Anet nějaké úkoly do školy (třeba z Angličtiny), vezměte si je s sebou. Můžete jimi zabavit ostatní znuděné reprezentanty, jako mě. 
Druhý tip: Jakákoliv mobilní platforma obsahující jednoduché hry přijde vhod. Bral jsem Anet telefon a ona mě vysílač Jeti DS-16 – už nevím, kdo si začal. 

Na programu byla večeře přímo v hale. Dlouhou frontu hladových pilotů jsme trošku zabavili s Christianem ze Švýcarska, dali jsme si kombat s Crack Wingama. Jednou jsme se jen škrtli, podruhé to byla rána na plný plyn. Obě letadla zůstala letuschopná ale silně poškozená. Zpět k večeři - dal jsem si nějaké místní těstoviny, řízek a salát. Dobře jsem se najedl a těšil se na večerní několikahodinovou show. Domorodé modelářské kmeny předváděli divné obrovské draky, obří polomakety, s rozpětím kolem 2-3,5m, sestavy na hudbu ve zšeřené hale, „akvárium“ s živým potápěčem a spoustou létajících ryb okolo něj. Jako ideální reprezentaci České republiky jsme se rozhodli předvést divákům Anetku, tedy přesněji její ukázku české sestavy RCEA B. Precizní organizátoři ztratili papír s informacemi a tak jsme vystoupení s komentátorem komentovali 2x, já anglicky a on překládal do němčiny. Atmosféra to byla skvělá, diváci každý obrat odměnili potleskem a vůbec jim přesná sestava nepřišla nudná. Anet si to dost užívala, zaslouženě. Měli jsme toho dost, odjeli jsme z haly brzo i za cenu, že neuvidíme velkou část vystoupení. Dal jsem si druhé kolo bitvy s mastičkou a spát jsme šli až v půl desáté.


V neděli jsme dali ranní sprchu, zaplatili hotel a spěchali do haly. Jenže nás zaskočilo namrzlé přední sklo u auta. Pořád jsem měl v ruce kreditku a tak jsem se jako správný reprezentant rozhodl improvizovat – seškrabu sklo kreditkou. Malilinko jsem jí do půlky přelomil.

Tip: Kreditní karta má prolisovaná čísla a proto není tak pevná, jako řidičák nebo Billa karta. K seškrabávání skla se proto nehodí.

K hale jsme přijeli před půl osmou, v podstatě nikdo tam nebyl. V hale se asi přes noc topilo, takže už to bylo na dvě trička a svetr.  Anet dala dva tréninkové lety, já stihl jeden a začalo se soutěžit. První byla na programu druhá F3P-B a F3P-C, pak třetí kolo F3P. Začátek soutěžního létání po osmé ranní měl za následek mimo jiné to, že mimo bodovačů, velmi málo organizátorů a hrstky pilotů byla hala opravdu prázdná. Většina F3P pilotů dorazila později, sobotní show se asi trošku protáhla a tak ještě spali. Anet letěla moc hezky, udělala jen drobné chybičky. Ale bodů moc nedostala a propadla se (podle mě neprávem) až na 10. místo (z 11). Já odlétal dobré kolo F3P a udržel jsem si 16. místo. Němci s odfrézovanýma letadlama, kde šetří každý gram, létají fakt dobře. Další technickou zajímavostí je Duplex. Mají ho tu i ve vysílačích Futaba FX 30, velmi rozšířené jsou i vysílače DC 16. Čekalo nás poslední kolo F3P-C a dvě kola F6B. Anet z legrace prohlásila, že jim ukáže, jak se to dělá v Čechách. Ten nápad se mi líbil a s dobrou náladou a bez nervů jsme šli na její poslední start. Letěla skvěle, i mně Anet mile překvapila. Hodně dobrý! I ostatní piloti pochvalně a obdivně kývali hlavou.

Nyní je vhodná chvíle odbočit k organizačním věcem. Organizátoři vytapetovali chodby startovním pořadím, harmonogramem, výsledkovkami, i listy s body pilotů. Každý pilot dostal papír a stejný byl přilepen podle kategorie na zeď. Tam byly jednotlivé body od bodovačů za jednotlivé obraty, takže jsme mohli tak nějak porovnávat. Součty bodů za jednotlivá kola byly na papíře také, dokonce i jména bodovačů. Takže, když se začaly vylepovat body za třetí kolo, koukali jsme kolik lidí má Anet za sebou. Pět pilotů porazila, v posledním kole bude nejhůř šestá. Jak se plnila zeď, zbývali jen 4 piloti, zatím nikdo neměl víc. Jeden ze zbývajících čtyř letěl špatně... Organizátoři přinesli poslední papíry, ty jim byly prakticky okamžitě zabaveny a po kontrole vráceny. Anet si vylétala první tisícovku, poprvé vyhrála kolo, a navíc na mistrovství Německa. Už dlouho jsem neviděl někoho tak zářit radostí. Organizátoři nám odmítli říct, o kolik příček nahoru Anet postoupila, finální výsledky se tají na vyhlášení celé soutěže. Nyní přichází na řadu další schopnost, která se může reprezentantům hodit – sestavit vlastní výsledkovou listinu. Díky součtům bodů za jednotlivá kola opsaných ze zdi jsem v Excelu docela rychle přepočítal jednotlivá kola na 1000 vítěze a zjistil konečné pořadí. Odlétal jsem si dvě kola muzikálů, jedno mizerné, druhé velmi dobré. Líp už to neumím, troufám si říct. Naštěstí všech 5 fanoušků této sestavy jsou shodou okolností bodovači a náhodou na mistrovství Německa všichni bodovali. Odhady ukazovaly na skvělé čtvrté místo.


My už jsme odpočítávali minuty, ale příprava na vyhlášení chvíli trvala. Vlastně to bylo asi 40 minut, během kterých se poletovalo, povídalo, fotilo. Trošku nás zneklidňoval plánovaný konec v 6:00 a minimálně 6 hodin cesty domů. Už aby Anet měla řidičák! Nanosili jsme většinu věcí do auta a přišlo očekávané vyhlášení. Mé výpočty byly správné, Anet se vrátila na hezké sedmé místo. V tombole si vytáhla největší krabici, jaké tam měli. Já jsem udržel 16 místo v F3P a 4. v F6B jsme odhadli také správně. V tombole jsem si vylosoval tričko a kšiltovku Graupner. Potřásli jsme si rukou s pár kamarády, vyměnili si pár gratulací. To už bylo po šesté, před halou bylo přes 10°C, sluníčko svítilo, opravdové jaro. S příjemným pocitem jsme prohlásili letošní halovou sezónu za ukončenou, natěšení na tu příští. Zbývá už jen detail v podobě 511km domů.

Po vlně červených přes Esslingen jsme najeli na dálnici, po těch pojedeme až do Plzně. Krátce po nájezdu na dálnici jsme zjistili, že navigace jede z baterie a nabíječka nenabíjí. Po hodině jízdy jsme si dali první pauzu, otevřeli „energiťák“ a opravili nabíječku. Při těchto cestách je největším nebezpečím mikrospánek, kterému jsme se bránili častými zastávkami, výživou konverzací a tak.

Při jedné zastávce jsme chtě nechtě museli vzít naftu a tak jsem ověřil funkčnost nalomené kreditky. Kilometry utíkaly a já si uvědomoval, že to byla přesně taková soutěž, na jakou jsem se těšil. Stejně jako vloni, kdy jsem se vrátil domů totálně zničený, ale s úsměvem na rtech. Těsně před Týnem jsem ještě ze srandy prohodil, že by nás ještě mohli chytit policajti (+ nějaké teorie).


Když v naší ulici 600m před domem za naším autem zablikalo něco modrého a přes kormidla letadel na zadním sedadle byl vidět část červeného nápisu „STOP“, měl jsem opravdu vážný problém nasadit poker face a nemlátit smíchy hlavou do volantu. Po 10 minut trvající kontrole (stejné jako v pátek) a následující minutové jízdě mě čekalo vykládání a Anet ještě cesta do Tábora, to je kousek. 

Další mistrovství bude už v listopadu! Určitě budu přihlášený mezi prvními. 

Honza Špatný


Žádné komentáře:

Okomentovat