středa 12. ledna 2011

Pilotem na zkoušku tak trochu jinak

Snad každého leteckého modeláře dříve či později napadne, jaké to asi je pilotovat opravdické letadlo. A někdo jde ještě dál a popadne ho touha přímo se stát pilotem. Nevyhnulo se to ani mě. V náseldujícím článku líčím své první pilotní zkušenosti. Očekávání bylo veliké, zážitky ještě větší, ale vše se vyvíjelo úplně jinak, než jsem si zprvu představoval.Hned v úvodu bych chtěl předeslat, že ač se dnes živě zajímám o letadla, létání a vše, co s tím souvisí, tak jsem v této oblasti v podstatě naprostý zelenáč. Má letecká kariéra sice začala slibně tím, že jsem již ve dvou letech dvakrát bez úhony přeletěl bermudský trohjúhelník (v dopravním letadle cestou na Kubu a zpět), ale z této cesty (a ani z ročního pobytu na Kubě) si bohužel kvůli věku nepamatuji zhola nic. Od té doby jsem však bezmála 30 let neletěl vůbec v ničem! Počítat nelze ani můj neúspěšný pokus o paragliding, když mi kamarád půjčil padák, se kterým se mi však nepodařilo vzlétnout a pouze mě tahal po poli obličejem v zemi (navíc v mých nejlepších kalhotech a košili).
Ještě před pár lety mě vlastně ani letadla nijak zvlášť nezajímala a představa, že bych v nějakém měl letět, mě spíše děsila (co když to spadne, že?) Ale pak jsem začal modelařit a po obloze prohánět letadla řízená rádiem a celkem logicky s tím přišel i zájem o letadla opravdová. Začal jsem hltat romány o válečných pilotech, sledovat pořady a filmy o letadlech a navštěvovat letecké dny a výstavy. Zkrátka stal se ze mne letecký fanda se vším všudy. A s tím šla ruku v ruce i myšlenka stát se opravdovým pilotem. Chvíli jsem si říkal, že mě ten bláznivý nápad zase brzo přejde, ale nepřecházel. Ba naopak. Tahle myšlenka byla stále silnější. Kupodivu mě nepřitahovala nějaká touha vznášet se jako pták (ostatně ani jsem nevěděl, jaké to vlastně je). Spíše mě fascinovalo to, že k tomu, aby člověk mohl létat, musí zvládnout nejen svůj stroj, všechny ty přístroje a páčky, ale musí se naučit také určité kázni, sebeovládání a mnoha dovednostem jako je navigace, meteorologie atd. Zkrátka je to důvod pro naučení se spousty věcí, které se pak smysluplně uplatní. Dobrá, zdůvodněné bych to měl, tak teď to ještě zrealizovat! 
Začal jsem shánět informace, co to obnáší, co to stojí a jak je možné toho dosáhnout. Rychle jsem zjistil, že kromě pěněz je cesta k pilotnímu průkazu na první pohled snadná. Stačí se prostě přihlásit do nějaké z mnoha pilotních škol, absolvovat kurz a je "hotovo". Jelikož jsem však člověk od přírody opatrný, tak jsem přeci jen nechtěl skočit do neznámé vody po hlavě a pro jistotu jsem si létání chtěl nejprve trochu osahat "na nečisto". Velmi mě proto potěšilo zjištění, že lidé stojící za výbornými stránkami o létání www.aeroweb.cz, pořádají jednou za čas akci "Pilotem na zkoušku", kde si člověk může za rozumný peníz na vlastní kůži zkusit pilotovat letadlo Cessna 172. To bylo přesně to, co jsem hledal! Neváhal jsem ani okamžik a ihned se nahlásil na nejbližší volný termín. Nahecoval jsem do této akce ještě dva kamarády, ale ti z toho nakonec vycouvali (údajně kvůli financím - pcha! Srabi!). Jak se datum startu blížilo, začínal jsem být lehce nervózní, ale zároveň jsem se velmi těšil. O to větší bylo mé zklamání, když akce byla nečekaně zrušena a to z důvodu příletu amerického prezidenta Baracka Obamy a uzavření vzdušného prostoru kvůli jeho bezpečnosti. V ten okamžik jsem měl chuť (do té doby mně docela sympatického) Obamu vlastnoručně zaškrtit. Ale nedalo se nic dělat. Musel jsem čekat, zda bude vypsán náhradní termín. To se nakonec stalo a nové datum připadlo na velikonoční pondělí. 
První pokus 
Tentokráte se nic nečekaného nestalo a akce odvolána nebyla. Podle instrukcí v e-mailu jsem se dostavil něco před osmou hodinou ráno na místo určení - letiště Letňany v Praze. Zde už čekali další dva zájemci o pilotování (Cessna 172 je pro 4 osoby). Jednalo se o mladý sympatický pár - říkejme jim Tomáš a Lenka. Do osmi zbývalo ještě trocha času a tak jsme si chvíli povídali. Oba by si chtěli udělat pilotní průkaz na ultralighty a zakoupit si rovnou i vlastní letadlo (no proč by ne?). Tomáš se pak omluvil, že je poněkud unaven, protože až do tří do rána sledoval v TV golf a šel si ještě chvilku zdřímnout do svého vozu Porsche 911. Já jsem přijel metrem a navíc jsem na spánek neměl ani pomyšlení. Tak jsem si krátil čas povídáním s Lenkou. Z hovoru vyplynulo, že je už nějaký ten pátek těhotná. Vida, vida, odvahu má! Čas plynul a nikde nikdo. Ani pilot, ani letadlo. Nic. Začali jsme být trochu nervózní. Když už bylo asi čtvrt na devět, náhle Lence zvoní mobil a volá pilot - Martin Kuba. Prý kde jsme, že už na nás notnou dobu čeká u letadla! Jak se ukázalo, všichni jsme to popletli a čekali jsme jinde. Naštěstí se vše rychle vysvětlilo a po pár minutách jsme se šťastně shledali. Každopádně u prvního testu z navigace jsme všichni propadli. 
Následoval úvodní briefing, kde nám Martin v kostce vysvětlil, o co půjde. Čeká nás let v délce něco přes hodinu s dvěma mezipřistáními (Mladá Boleslav a Roudnice nad Labem). Při každém mezipřistání se vymění člověk na předním sedadle a bude plnit funkci druhého pilota. K tomu nám Martin rozdal mapku, navigační tabulky, plánky letišť a kdovíco ještě dalšího. Vysvětlil nám, k čemu to slouží a co tam zhruba máme vidět, a jak se pak podle toho v letadle orientovat. V ten okamžik jsem si (zcela mylně) myslel, že tomu docela rozumím a zhruba chápu, o co jde. Pak následovala předletová prohlídka, kde jsme se seznámili s letadlem, zkontrolovali všechno možné a popsali si, jak letadlo funguje. Zde jsem problém neměl. Principy ovládání letadla a základy aerodynamiky znám poměrně dobře z modelaření. Trochu mě znervóznilo, že řízení u tohoto letadla je uděláno velmi podobně jako u menších modelů - tedy, že ovládací plochy jsou připojeny vždy jen jedním (v mých očích docela tenkým) táhlem. No, snad to mají spočítané a nepraskne to!
A pak už jen proběhl výběr, kdo poletí první vepředu. Iniciativy se odvážně ujala Lenka a já s Tomášem jsme si sedli dozadu. Na hlavu jsme každý dostali sluchátka s mikrofonem interkomu. Já jsem se předem navíc vyzbrojil fotoaparátem s tím, že budu intenzivně fotit. Před sebe jsem si vzal materiály, které jsme dostali při briefingu, předpokládaje, že je budu sledovat a orientovat se podle nich. V letadle panovala prima atmosféra a dobrá nálada, i když já jsem začínal být lehce nervózní. Začalo jít do tuhého! Nervozita ještě zesílila, když Martin nahodil motor a roztočil vrtuli. Narolovali jsme na startovní dráhu, cestou zamávali několika syslům, kteří tam bydlí a jsou vlastně hlavním důvodem, proč plocha letiště ještě není zastavěna supermarkety a sklady. Martin cosi hlásil do vysílačky a slečna na věži mu příjemným hlasem odpovidá (jakpak asi vypadá?) - pamatuji si z toho pouze: "Oskar-Kilo Tango-Oskar-Yenkee" - volací znak našeho stroje a pak jen: "Maximálně 2000 stop a pouze pravé zatáčky". Víc jsem nepochytil. A máme povolení ke startu, jde se na to!
Motor zaburácel, brzdy odbrzděny a uháníme po dráze. Docela to drncá - dráha je travnatá, hrbolatá. Ještě chvíli drncání, přitáhnout a jsme ve vzduchu!
Já letím! Hned cvakám pár fotek a snažím se něco spatřit v papírech, co mám před sebou. Zcela marně. Mé rozrušení je příliš velké a vůbec nevnímám, co na papírech je. Letadlo se mírně pohupuje a občas tak jako podivně poskočí nebo se trochu prosedne. Je to normální? Nepadáme? Ale Martin i ostatní vypadají v pohodě, tak je to asi v pořádku. Ještě chvíli nabíráme výšku a pak pilot zahlásí, že předává řízení Lence. Ta se chopila kniplu, chvilku si to osahává a už řídí! Docela jí to jde. Občas za to vezme trochu víc a letadlo se opět lehce propadne nebo naopak poskočí vzhůru. Martin jí občas upozorní, že příliš stoupá nebo klesá či se odchyluje z kurzu. Já se marně snažím orientovat. Beznadějné. Pod sebou vidím domečky a stromečky, sem tam rybník, ale nepoznávám vůbec nic. Pohled do mapky je úplně k ničemu. Tak dělám ještě pár snímků. Náhle však začínám mít podivný pocit kolem žaludku. Vůbec se necítím dobře. Při každém zhoupnutí letadla mám pocit, že letadlo padá. Ale nebyl to strach, že letadlo spadne na zem, že se zabijeme, ani závratě z výšky. To vůbec ne. Byl to jen vyloženě nepříjemný fyzický pocit ne nepodobný tomu, který člověk zažívá při rozjíždění nebo zastavování rychle jedoucího výtahu. Navíc to doprovázel celkový pocit nejistoty a jakéhosi neukotvení v prostoru. 
Musím říct, že jsem byl celkem rád, když Martin oznámil, že už je letiště Mladá Boleslav na dohled. Naneštěstí se Martin rozhodl ještě před přistáním zařadit ukázku, jak vypadají "nějaká ta géčka". Nejprve prudce přitáhl, Cessna vystřelila vzhůru (alespoň v mých očích) a pak naopak prudce potlačil a Cessna se propadla k zemi. To už bylo příliš. Měl jsem pocit, že výtahu, kterým mě doteď vozili, někdo přestřihl lano. Děs! Ostatním se to však líbilo a radostně volali, že to bylo super. A tak Martin pro velký úspěch přidal cosi, čemu říkal "Gagarin". Nevím, co to bylo, ale bylo to strašné. Žaludek mi zadribloval o mandle a mozek se připlácnul ke stropu lebky. Šly na mě mrákoty. Ostatní byli nadšeni. Naštěstí pak už následovalo přistání a chvilkový oddech. Využil jsem toho a v místním klubu jsem si dal sklenku vody a došel si na záchod. Potřeboval jsem ten zážitek trochu rozdýchat. Pociťoval jsem lehkou slabost v nohou a měl jsem podivně vyschlo v krku. U letadla mezitím probíhala nadšená diskuse a rozebírání Lenčina letu. Můj foťák i papíry putovaly do zavazadlového prostoru - na focení jsem už neměl ani pomyšlení. Po zaplacení letištních poplatků se šlo znovu na věc. Tentokráte jsem byl na řadě já.
V ne úplně dobré kondici jsem se usadil za řízení, upnul si pásy, nasadil sluchátka a už se zase rolovalo. Po odstartování a nabrání výšky jsem se ujal řízení. Byl jsem překvapen, jak citlivé to je! Zejména kolem středu. Stačilo trochu ťuknout do beranů a letadlo se hned začalo někam naklánět. No jo, zřejmě se u velkého letadla nedají nastavit exponenciální výchylky, tak jako na vysílačce u modelů. Křečovitě jsem se snažil držet variometr na nule, abych nepřekročil stanovenou výšku. Hypnotizoval jsem ručičku a snažil se korigovat její výkyvy. Výsledkem bylo, že jsme poskakovali nahoru a dolů jako splašená koza. Martin mi pak poradil, že nemám tak moc koukat na vario a raději si hlídat horizont normálně pohledem z okna. Variometr má totiž zpoždění a reagovat přímo na něj je obtížné. Mám na něj koukat jen pro kontrolu. A vida! Hned to bylo lepší. Ještě jsem dostal radu, ať berany nedržím tak křečovitě a trochu se u toho uvolním. Také dobrá rada! Přistihl jsem se, že řízení svírám s úplně zbělenými klouby a dlaně se mi potí. Trochu jsem povolil sevření a hned to šlo zase o trochu lépe. A zde se teprve ukázalo, jak málo o létání vím. Kromě výškoměru a varia jsem absolutně netušil, která bije. Nebyl jsem schopen reagovat ani na jednoduché příkazy typu: "Udržuj kurz jedna-dva-nula". Co se po mě chce, jsem chápal, ale netušil jsem, jak to mám udělat a kde to mám vidět. Tutově vím, že to Martin při briefingu říkal, ale teď bylo v hlavě prázdno. Takže nakonec jsme přešli na instrukce jako: "Obleť támhleten komín zleva, tak, abys do něj nenaboural". Co však bylo nejhorší, začala se zhoršovat má nevolnost. Zprvu to při řízení bylo lepší, ale postupně se to i tam začalo jít z kopce. Na čele mi vyrazil studený pot, pokoušely se o mě mrákoty a celkově jsem začínal být jakýsi ztuhlý. Nechápu, jak jsem v tom stavu dokázal provést oblet letiště (vůbec netuším, kde bylo) a přiblížení na přistání. Pak už Martin převzal řízení a začal klesat. Když jsme zastavili, byl jsem úplně zbrocený potem a nohy mě sotva nesly. Neviděl jsem se, ale počítám, že jsem musel mít barvu sýru Niva. Ostatně v puse jsem měl chuť jako bych ho snědl tak půl kila. Bylo mi příšerně. Představa, že za chvilku opět usednu do toho pekelného stroje, byla hrozná. Reálně jsem přemýšlel, jak se z té Roudnice dostanu jinak než v letadle. Bohužel jsem nic nevymyslel, takže jediná možnost byla letět dál.
Se zoufalstvím v hlase jsem se ptal Martina, zda to je normální, že mi je takto zle. On mě sice ujišťoval, že to je úplně normální, ale pohled na ostatní dva spolupiloty, kteří byli naprosto v pohodě a plní optimismu, mě utvrzoval o opaku. Všichni se mi snažili dodat elán tím, že mě chválili, jak skvěle mi to šlo, ale bylo to marné. Já se jen snažil nějak uklidnit žaludek. Navíc jsme měli časový skluz a nemohlo se na mě čekat donekonečna. Nebylo vyhnutí. Rozhlédl jsem se naposled po roudnickém letišti, které bylo neobvykle liduprázdné - já ho znám jen z leteckých dní, kdy jsou tam tisíce lidí -, a nastoupil jsem do letadla. Vepředu seděl Tomáš a já byl vzadu vedle Lenky. Sotva jsme se odlepili od země, věděl jsem, že je zle. Chvilku jsem se ještě snažil koukat z okna, ale dlouho jsem to nevydržel. Řízení převzal Tomáš a než si řízení osahal, opět nás trošku pohoupal. To už jsem přestával zvládat. Bylo mi fakt ukrutně. Zkusil jsem zavřít oči a představovat si, že jedu ve vlaku a všechno je v pohodě. Chvilku to fungovalo. Ne však dlouho. Tomáš se totiž mezitím trochu osmělil a začal zkoušet, co řízení umí. Ve sluchátkách jsem slyšel Martina říkat pořád jen: "Ne tak nahoru! Ne tak dolů!" a bylo to jak na horské dráze. Má autosugesce, že klimbám ve vláčku motoráčku, přestala účinkovat. Zkusil jsem si sundat sluchátka, ale kravál od motoru byl ještě horší. Začalo mi být jasné, že do Letňan bez úhony nedoletím. A taky nedoletěl! Ještě dvě-tři zhoupnutí a byl konec. V posledním okamžiku jsem hmátl po pytlíku, který tam naštěstí byl po ruce a mocně ho naplnil svou snídaní. Fuj! Nesnáším zvracení. Navíc se mi to muselo přihodit zrovna vedle pohledné slečny - navíc těhotné! Ale ta byla bezvadná. Snažila se mě povzbudit a podávala mi papírové kapesníky, abych se alespoň trochu zkulturnil. Připadal jsem si jako blbec. Schlíple jsem seděl s pytlíkem v ruce a přál si, aby tahle cesta už byla za mnou. Letňany už byly na dohled a šly jsme na přistání. Když jsme dosedli a dorolovali k hangáru, tak se na mě Martin otočil z pilotní sedačky a zvesela volal: "Tak vidíš, pilote, že jsi to v pohodě ustál!" Jak měl sluchátka na hlavě a soustředil se na let, tak si ničeho nevšiml. Místo odpovědi jsem na něj zamával plným pytlíkem. Očividně ho to překvapilo. Zřejmě takovéhle talenty nevozí často. Spěšně jsem poděkoval za "super zážitek", rozloučil se a rychle se vypařil. 
Trénink 
Byl jsem otřesen. Tohle jsem vskutku nečekal. Vždyť normálně mi vůbec špatně nebývá! Nemám problém ani v autě, ani v autobuse. Za jízdy si mohu klidně číst a u toho ještě sedět proti směru jízdy a nedělá to se mnou vůbec nic. Tak co to mělo znamenat?! Domů jsem se ploužil jako zmlácený. Žaludek jsem měl jako na vodě a navalovalo se mi i při jízdě po eskalátorech v metru. Můj plán, že se stanu pilotem, utrpěl vážnou trhlinu.
Druhý den, když jsem se z toho vyspal, tak jsem začal studovat problematiku na internetu. Postupně jsem vyčetl, že mému problému se odborně říká kinetóza a na Aerowebu byl o tom i pěkný článek. Trochu mě uklidnila i zmínka, že jeden významný německé stíhač z 2. světové války měl stejné problémy. A jeden náš letecký instruktor údajně doslova prozvracel své první dva roky létání a až pak ho to přešlo. Hlavně jsem se však dočetl, že proti kinetóze lze bojovat i aktivně. A to sice tréninkem! Rozhodl jsme se to zkusit. Začal jsem tím, že jsem se každý den točil dokola dokud se mi nezamotala hlava. To mi velmi rychle navodilo docela obstojný pocit nevolnosti. Výsledkem bylo, že jsem ráno přišel do práce, párkrát se zatočil a pak mi bylo celé dopoledne špatně. Postupně jsem to ještě vylepšil tím, že jsem se k tomu houpal na židli.
Hlavní průlom ale nastal, když k nám dorazily kolotoče a s nimi i atrakce zvaná Hali-Gali. Je to kolotoč, který se velmi rychle otáčí dokola - taková horizontální centrifuga - a pak se zvedne a točí se v náklonu cca 45 stupňů, takže člověk u toho ještě jezdí nahoru a dolů. Točit se to může oběma směry, tudíž člověk občas jezdí i pozadu. Skvělý trenažér za pár korun!
I vyrazil jsem s manželkou a dětmi na pouť. Nejprve jsem se roztrénoval jednou jízdou se synkem na "létajících labutích" a jednou jízdou na autodromu a pak hurá na Hali-Gali. První jízda překonala má očekávání. Trvalo to sotva 5 minut, ale když jsem dojel, myslel jsem, že pozvracím kolotočáře, manželku i kočárek s dcerou. Nakonec jsem to ustál, ale účinek byl mimořádný. Celý zbytek odpoledne jsem se z toho vzpamatovával. To bylo dobré. Co bylo horší, že jsem na atrakci pro kontrolu poslal i manželku a ta po dojetí přicházela s úsměvem na tváři, že to bylo prima, ale že špatně jí vůbec není. Sakra!
Rozhodl jsem se vytáhnout eso z rukávu - zázvor. Dočetl jsem se, že zázvorový kořen by měl uklidňovat žaludek a omezovat kinetózu. Nejprve jsem zkoušel rozmíchat mletý zázvor v Coca-Cole. Vznikl tím překvapivě chutný nápoj, ale přišlo mi, že to je slabé. Takže jsem zakoupil čerstvý zázvorový kořen a dle receptu z internetu z něj vyrobil povařením s cukrem kandované bonbóny. To byla síla! Chutnalo to zhruba jako chilli paprička obalená v cukru. Takto vybaven jsem se druhý den opět vypravil na kolotoče a dal osvědčenou sérii labutě-autodrom-Hali-Gali.
Po dojetí mi bylo opět pořádně šoufl, ale o něco méně než minule. Zkusil jsem svůj bonbón, ale chuť byla strašná a proti nevolnosti jsem nepozoroval žádný účinek. Zbylé bonbóny putovaly do koše. Tohle byl krok stranou. Budu na to muset jít hrubou silou! Tak se započal můj více než týdenní maraton, kdy jsem každý den cestou z práce dal jízdu. Kolotočáři mě už pak znali a smáli se, že jsem jejich vážený klient. Připadal jsem si tam jako blázen. Obvykle jsem tam totiž seděl úplně sám a čekal, zda nepojede ještě někdo. Když už bylo jasné, že ne, hlavní kolotočář se shovívavým výrazem řekl tomu, co seděl u ovládacího pultu: "Tak mu to pusť...", a už jsem se točil.
A výsledek se dostavil! Ke konci už jsem zvládal jízdu jen s lehkým pocitem na zvracení, který však rychle ustoupil. To byl velký pokrok! Na závěr jsem dal dokonce dvě jízdy za sebou. První byla tedy jen poloviční rychlostí (pro děti), ale pak jsem dal hned ještě druhou v plné rychlosti. Ještě bylo co zlepšovat, ale kolotoče už odjely, takže můj tréning ustal. Na další let v letadle jsem se však stále necítil. Tak nějak pro sebe jsem se zbaběle vymlouval, že teď v létě je moc horko a to by mohlo nevolnost zhoršit, takže další pokus si nechám až na podzim.
Mezitím jsem ale přihlásil k letu svou manželku. Jednak se jí létání hrozně líbí a jednak jsem chtěl vyzkoušet, co to s ní udělá. O akci jsem pověděl ještě naší kadeřnici a ta na stejný termín přihlásila svého otce, který je velkým nadšencem do letadel. Let mu věnovali jako dárek k narozeninám.
Druhý pokus 
Když nadešel den letu, odvezl jsem manželku na letiště, vybavil se fotoaparátem a s vědomím, že já zůstávám pevně na zemi, jsem si to chtěl užít. Budu si pěkně fotit, budu jezdit s kočárkem po letišti, koukat na letadla a bude to prima den. Počasí bylo dobré - žádný vítr a jen pár mráčků. Možná trochu vedro, ale to přečkám v leteckém klubu u chlazené limonády a ve stínu slunečníku. Pohodička. Ale to už tu byl Martin, vytáhl Cessnu z hangáru a manželka a její dva spolupiloti se odebrali na briefing. Já jsem si zatím Cessnu nafotil ze všech stran a vše probíhalo podle plánu. Když pak parta vylezla zase ven a začali s prohlídkou letadla, přišel ke mně Martin a říká: "Hele, odpoledne nám vypadla jedna účastnice - nechceš zkusit druhý pokus?"
To jsem nečekal. Začal jsem cosi blekotat, jakože jsem s tím nepočítal a bla bla bla, ale bylo mi jasné, že je to tady. Jedinečná šance. Žádný podzim, jde se na to rovnou. Jasně, zkusím to! A bylo po klidu. Manželka úspěšně odlétla a já se přesunul do klubu. Tam už seděla další skupinka, která měla letět jako druhá a právě absolvovali instruktážní briefing s Vojtou Novotným. Ve skupince byl i tatínek kadeřnice, která tam byla s celou rodinou jako doprovod. Zhruba po hodině a půl se objevila Cessna a z ní vystoupila čveřice rozesmátých lidí včetně mojí ženy. Všichni byli nadšeni a nikomu nebylo ani trochu zle. No toto...
Rychle jsem hodil rodinu domů, vpravil do sebe (pro jistotu hodně malý) oběd a šupem zpátky do Letňan. Zastihl jsem zrovna přílet druhé skupinky. A vše se opakovalo. Vystoupila skupinka smějících se lidí plných humoru a dobré nálady. Otec kadeřnice byl dokonce tak nadšen, že pilotovi hned poroučel kávu na svůj účet, plácal ho po zádech a všem dokola halasně líčil své zážitky. Pochopitelně opět u nikoho ani známka po nevolnosti. Hmmm... Tak uvidíme, co to udělá se mnou.
Ale zrada! Martin hlásí problém. Od Roudnice se blíží obrovská bouřka, která je jim v patách. Náš start je ohrožen. Údaje z radaru nevypadají vůbec dobře. Martin se nás ptá, zda akci raději nezrušíme. Přestože to byla ideální příležitost, jak se ctí z toho vycouvat, už to pro mě nepřicházelo v úvahu! Chtěl jsem letět stůj co stůj. Asi to na mě bylo vidět, a tak se Martin zamyslel a dospěl k závěru, že jedinou šancí je změna trasy a že musíme odstartovat hned! Nakonec jsme narychlo vybrali trasu Benešov u Prahy a zpět.
Poletíme jen ve třech. Já, Martin a Richard, který už letěl v předchozí skupince a chce si to dát dvakrát za sebou. Ještě poslední pohled na radar a skáčeme do letadla. Martin startuje a za burácení prvních hromů odlétáme. Je strašné horko a dusno a v kabině je na padnutí, ale kupodivu jakmile se vzneseme, začne docela příjemně pofukovat a je tam celkem snesitelně. Tím, že jsem u řízení jako první, nemám čas se nějak zabývat svým žaludkem. Snažím se udržovat výšku a směr. Nedávno jsem si koupil Flight Simulator X, takže již jsem měl trochu lepší přehled, co jsou které budíky zač, ale za letu jsem kromě obligátního výškoměru a variometru zvládal navíc jen koukat na kompas a držet kurz. Letadlem to začínalo docela házet. Letěli jsme v čele poměrně velké bouře a držela se nás jako klíště. Benešov už byl skoro na dohled, když tu náhle začalo pršet. Přední sklo rychle pokryly kapky a začaly se rozpíjet náporem větru. Na mysl mi hned vytanuly zmatené útržky článků, kde se psalo cosi o značném zhoršení obtékání křídla při dešti. Už nevím, jak to přesně bylo, jen si pamatuju, že se tím výrazně zvýší pádová rychlost. Lehce jsem znervózněl. Martin se ale jen zasmál a říkal, že tohle není žádný déšť, ale jen pár kapek. Asi mě chtěl uklidnit. Naštěstí déšť brzy zase přestal a šlo se na přistání. Martin se mě snažil navigovat na přistávací dráhu a docela se mi to i dařilo, ale když pak vysunul klapky a stáhl plyn a ručička rychloměru se úprkem rozběhla k nule, tak jsem hodně znejistěl a rychle mu řízení předal. V pohodě jsme dosedli. 
Benešovské letiště mi přišlo moc pěkné. Kopcovitá krajina a všude krásně zeleno. U letiště byla příjemná, klimatizovaná restaurace, kde jsme si koupili nějaké občerstvení a pozorovali, jak se k nám blíží bouřka. Temné mraky se pomalu přibližovaly a dlouhé blesky šlehaly do okolních kopců. Martin s Richardem šli rychle schovat letadlo do hangáru, protože to vypadalo i na kroupy. Za několik okamžiků bouřka dorazila a začali se ženit všichni čerti. My jsme však v pohodě seděli a vykládali v útulném lokále. Kromě nás tam bylo ještě několik dalších lidí - bouřka je tam všechny uvěznila. Docela jsme se pobavili, když jsme vyslechli hlasitý proslov jakéhosi "znalce", který zasvěceně vykládal skupince mladých posluchačů, jak se to musí dělat, když provádíte bojovou zatáčku (!) s větroněm (!) těsně nad zemí (!). Hlavní pointou jeho líčení bylo, že při provádění takovýchto kousků se musí především myslet...
Seděli jsme tam něco přes hodinu, než se počasí zlepšilo. Pak jsme opět sedli do letadla a hurá do vzduchu. Tentokrát jsem seděl vzadu a jelikož jsem tam byl sám, mohl jsem se pohodlně rozvalit a koukat na všechny strany. A řeknu vám, já jsem si to tak ohromně užil! Po předešlé bouřce byl totiž vzduch klidný jako zrcadlo, žádná termika a letadlo letělo jako po kolejích. Kochal jsem se krajinkou a pozoroval dole pod sebou domečky malé jako krabičky od sirek. Nad stromy se místy tvořily mlhavé obláčky oparu a zrovna jsme míjeli zámek Konopiště. Bylo to naprosto kouzelné. A co bylo hlavní, nebylo mi ani trochu špatně. Naprostá nádhera! Nevím, zda pomohlo to, že jsem už věděl, do čeho jdu, nebo můj trénink na kolotočích, a nebo to, že jsem řídil jako první a před dalším letem byla dlouhá přestávka. Nejspíš od každého trochu. Důležité ale bylo, že jsem si konečně mohl vychutnat, jaké to je být pilotem a musím říct, že to je naprostá paráda. Hned jak našetřím peníze, určitě se přihlásím do kurzu PPL a zkusím ho absolvovat. Díky této báječné akci jsem si ovšem také uvědomil, že to vůbec nebude nic snadného a ke zvládnutí všech dovedností potřebných k bezpečnému létání bude ještě dlouhá cesta s nejistým koncem. Ale rozhodně to chci alespoň zkusit!
A mám ještě jeden poznatek. Nyní opravdu smekám před akrobatickými piloty a piloty stíhačů, kteří musí zažívat naprosto neskutečné věci při svých divokých manévrech. Od teď, když se svými modely provádím nějaké šílené kousky, vždycky si živě představím, jaké peklo bych při tom zažíval na místě pilota ...
Jiří Procházka - Vzduchoplavec 
Se svolením převzato z www.RCserver.cz

1 komentář:

  1. Opravdu pěkný článek moc jsem se pobavil při jeho čtení.Děkuji

    OdpovědětVymazat