pondělí 17. srpna 2009

Letecké odpoledne v Bubovicích


V hlavě těžké rozhodování, jestli zvolit výcvik ULL nebo skočit do elementárky na GLD a v kapse kupóny do „zážitkové agentury“ na bratru 6 000 CZK. Jak asi může kombinace výše uvedených skutečností dopadnout? No přeci leteckým odpolednem! 

A tak jedu v neděli odpoledne do Bubovic. Po dálnici do Loděnice, z údolí pak nahoru serpentinami až na „plošinu“ protkanou legendárními kamenolomy. Letiště Bubovice vypadá na první pohled trochu ospale. Větrná korouhvička na věži vydává zvláštní chrastivý zvuk a připomíná film Vražedné Pochybnosti, kde tento zvuk prostupuje jako temný motiv celým filmem.

Bubovice jsou sice trochu liduprosté, ale snadno nacházím plachtaře, abych absolvoval první část „zážitku“ - let v L13 Blaník (600m aerovleku a pak něco kroužení). Elegantně zbarvený Blaník přistává, vystupuje „zážitkář“ a poté kapitán nebo?, nebo je to naopak…? V hlavě pracují kolečka, vedro dělá své, ale během pár vteřin je jasno. „Zážitkář je zážitkář“ a kapitán je…Petra. 

Petra je slečna (nebo paní?), to se koneckonců pozná podle jména, navíc je to ale slečna v kokpitu, na kapitánském „sicu“ a také – dále to komentovat nebudu - je hezká. Padák nasadit, „obléknout Blaníka“ (mimochodem na zadním sedadle je překvapivě prostorný), zamyslím se nad….



Vlečná mě vytrhává z úvah, lano – „cvak“, a pak vlekař ve Zlínu přiložil pod kotel. Za chviličku koukáme na Zlína lehce z nadhledu, rychloměr osciluje okolo 120 km/h a my nabíráme výšku. Blaník příjemně vrže, vítr šumí a termické komíny činí let dobrodružnějším. Pár minutek si zvykám, že vrznutí, škubnutí lana nebo průlet bublinou horkého vzduchu nerovná se „umírám“ a je mi fajn. Kapitán komentuje: „Karlštejn támhle“, „lom zde“ a „Beroun zas támhle“. Občas stisknu spoušť foťáku a pak mě napadne vyfotit si vlečnou. Ihned po zapnutí foťáku rána jako z malorážky. „Trhá se křído“, projede mi hlavou – ne netrhá, jen nám „upadla vlečná“. 

Je tu ticho a my kroužíme. „Metřík“, sem tam „dvoumetřík“ sporadicky „třímetřík“ (rozuměj síla termiky umožňující větroni stoupat bez pohonu (udáno stoupání v m/s)) nás ženou cca 800m nad úroveň letiště (vlečná se vypínala v 600). (Údaje se mohou lišit, nikam jsem si to nepsal) a tak relativně rychle narážíme na strop povolený ruzyňským letištěm, takže buď musíme vyrazit na přelet směrem na Brdy a dál od Prahy a nebo poklidně kroužit po okolí. To také děláme. Zkouším řídit. Držet rychlost, netahat čumák nad horizont, kde to nese trochu zakroužit, kde to padá potlačením lehce přidat a proletět „klesákem“ co nejrychleji. Rychlost, kulička zatáčkoměru, koordinace nohou, a ještě by bylo dobré koukat, kam letíme. Navíc po 360st zatáčce bývá trochu problém se přesně zorientovat. 

A tak ještě chvilku kroužíme a pozorujeme kolegu. „Došel mu vítr“ a tak si výhledovou zatáčkou půl kilometru pod námi vybírá pole a sedá. My si ještě chvilku zakroužíme, nahlásíme se na okruhu, klapky, štíty, zatáčka před Kozolupy a šup na ranvej. 

Děkuji všem zúčastněným, počkám na další start Blaníka a courám se k hangárům. Do další části zážitku mám hodinku a půl. U hangáru mě loví chlápek od „ultralajtů“ co že tam prý dělám. Odpovídám, že mířím z „vyhlídky“. Dostává se mi odpovědi „OK“. Prý mají občas problémy se zlodějíčky. Ale já prý vypadám slušně :-) Odpovídám něco ve smyslu, že ty nejslušnější jsou zpravidla jen dobře maskovaní gauneři, skáču do auta a mířím do hospůdky. 

Na cestě zpět na letiště prozkoumávám místní dominantu – skorovrak IL 14 – licence Avia. Stojí u bistra a půjčovny poníků a můžete si ho prohlédnout za 20 kaček. Investuji dvacku, dávám si sodovku a přes totálně vybrakovaný saloon plný nevkusných trpaslíků mířím do kokpitu k pilotům radistovi a navigátorovi. V saloonu nezbylo původního nic, ale kokpit je překvapivě zachovalý a tak sedám na místo co-pilota chvíli cvakám s přepínači, fotím a přemýšlím jak se létalo v době kdy to skutečně bylo „dobrodružné“. Vůně dálek, elegantní letušky, důvěryhodní piloti a vedro jak v Bubovice Aires. Je čas se vrátit.



Potkávám se s pilotem „mé“ Cessny 152, který mě vezme na další výlet. Domlouváme trasu – Vestec – bydlí tam naši a pak dále nahoru po Vltavě, Slapy atd. Uvidíme, jak to vyjde. Mezitím se od Toma dozvídám o pádu Cessny 172 a třech mrtvých. (snažím se na to nemyslet a utěšuji se alespoň tím že „pytlík průserů pro dnešní den byl snad vyčerpán“). 

Bubovice ožívají. Plachtařům někdo prošmejdil ubikace, přičemž peněženky, mobily a jiné zpeněžitelné drobnosti jsou v…. Lituji poznámky o mě „gaunerovi maskovaném za slušňáka“ a říkám si, že lidi jsou svině.  

Cessna. Legenda leteckého světa a já ji řídím. Pilot (vlastně ani nevím, jak se jmenoval) na mojí žádost a upozornění „zajímají mě víc budíky než zámky, hrady a přírodní krásy, prosím hlavně komentuj, co děláš a jak se to řídí“ vše skvěle komentuje a je „fakt fajn“. Není to ale kapitán s dlouhým kaštanovým copem….

Pilot občas mrkne do mapy a já mezi tím „krotím“ Cessnu. Nestoupat, neklesat, držet kuličku ve středu zatáčkoměru letět rovně a občas mrknout, kam že to vlastně letíme. Ono je toho opravdu docela dost a stále mi dělá starosti smířit se s tím, že například větší náklon skutečně není nic zlého, ale problém mi dělají také nohy a trochu nesvůj jsem z „beranového“ řízení. Termické „závany“ sice obtěžují, ale zvykám si. A tak po trojúhelníku LKBU, Vestec, Smilovice – Chotilsko LKBU absolvujeme hodinku letu během které odmítám zkoušku „pádu“ což je prý jedinečná nabídka protože je dobré vědět, jak to vypadá a v ULL se to necvičí – nesmí se to (pro rýpaly – pro  klasické letouny je pád a vývrtka součástí výcvikové osnovy). Občas zakroužíme nad místem kde se nám to líbí a po hodince přistáváme.



Policisté sepisují protokol a plachtaři jsou bez nálady. Loučím se s každým, koho potkám a příjemně „vylítán“ nasedám do nepříjemně rozpáleného auta. Pohyb ve vzduchu je super, ale během cesty domů trochu nalomen přemýšlím, zda se raději nenechat „jen vozit“. Jednoduché především není „odbočit“ tam, kam si skutečně přejete a navíc se u toho neztratit. Doufám ale, že tyhle pochybnosti se plně podají při výcviku. 

PS: tečkou za dnešním dnem budiž skutečná tečka od kamene na mém předním skle, kterou jsem koupil nedaleko Prahy. 

(Autor absolvoval dva fotolety – jako důkaz fotografie a je plně smířen s riziky, které sportovní létání přináší. Tyto rizika jsou při „pokoře“ k fyzikálním zákonům a stroji – letadlu daleko nižší než rizika, které přináší cesta na letiště osobním automobilem).


Pro tomasrc.cz Jakub Minos Pařízek

Letecké odpoledne v Bubovicích

Žádné komentáře:

Okomentovat