čtvrtek 4. června 2009

World Air Games 2009

Průběžně aktualizovaná reportáž Honzy Špatného z dějiště World Air Games 2009 v italském Turíně.



World Air Games, v překladu světové letecké hry, jsou vlastně takovou olympiádou leteckých sportů. Pořádány jsou v rozestupu dvou let, letos se létá v Itálii. Dějištěm většiny soutěžních letů bude letiště v Turíně. Para kategorie a kategorie závěsných kluzáků (rogal) se létají někde v Alpách, to nevím přesně, nebyl zatím čas to zjišťovat. A proč o tom píšu na modelářský web? Letos bylo mezi sporty (jako například akrobacie větroňů, slalom motorových paragliderů, balónové létání, ...) zařazeno i letecké modelářství! Na akci tohoto druhu bylo potřeba se kvalifikovat, po celé Evropě (tedy i v Čechách), bylo uspořádáno několik kvalifikačních soutěží. Modeláři budou soutěžit v kategorii F3K (RC házedla házená kruhovým hodem), F6B (halové Aeromuzikály), a F6A (AA, venkovní freestyle s modely letadel a vrtulníků (! letadla i vrtulníky létají společně, v jedné kategorii !), limity pro modely letadel pro kategorii F6A jsou maximální rozměry 2x2m, 5kg hmotnosti.



4.6.2009 Den první

Předvečer odjezdu, představení pilotů a akce samotné.

Bylo to štěstí, hodně umu a v mém případě i dost náhody, že se naši modeláři kvalifikovali v této sestavě:

Petr Hulík - F3K, o něm bohužel nemám žádné aktuální zprávy.
Marek Plichta bude létat halovou kategorii F6B, v níž je jen tak mimochodem mistrem republiky. Létá s modely Yak 55 konstrukce Gernota Brückmanna s nějakým vlastním tuningem. Tato kategorie se bude létat v obrovské sportovní hale, časem zašlu fotky. Každý pilot pro tuto kategorii bude mít připraveny dvě dvouminutové sestavy, ke každé jinou hudbu. Mezi favority kromě Marka patří třeba Donatas Pauzuolis, Derk v/d Vecht a další skvělí piloti.
Aleš Zapletal, několikanásobný mistr republiky v kategorii F3A, poletí venkovní kategorii F6A. Bohužel z jistých důvodů neměl tolik času na přípravu, kolik by si přál. Připravoval totiž s firmou Krill model aircraft zbrusu nový 3D model, speciálně pro tuto kategorii! Jistě uvidíte na fotkách. Pro kategorii F6A si piloti připraví jednu až dvě dvouminutové sestavy na vlastní hudbu, natrénují jednu dvouminutovou volnou sestavu na povinnou hudbu (tu mají všichni piloti stejnou) a připraví si i 4minutovou finálovou sestavu, kdyby náhodou do toho finále postoupili. Aleš vyráží do Turína již ve čtvrtek večer, aby stihl páteční trénink. 
Já poletím jako jediný z Čechů dvě kategorie, jak halovou F6B, tak venkovní F6A. Do haly mám připravený můj starý model Neuron, na nový bohužel nebyl čas. Z důvodu časové tísně poletím natrénovanou letošní halovou sestavu a k ní přidám úspěšnou sestavu ze sezóny 2006/2007, tu s dlouhou stuhou! Jen jsem zvědav, jestli se mi podaří rozchodit mechanizmus odhazování té šílenosti (20m dlouhý pásek milarové folie široký asi 1cm). Na ven mám připraveného Yaka 54 od Hyperionu, o tom jste si již na těchto stránkách měli možnost přečíst (v sekci Testy ). Model se dočkal dalších mnoha drobných změn, tréninku ale moc nebylo. Dlouho jsem čekal na nové baterky, pak nebylo počasí, pak byla maturita a teď už toho moc nedoženu... Nevadí, snad příště. Já jedu s mechanikem tátou, připojíme se k Plichtovým asi ve 4 hodiny ráno v pátek 5.června. Cesta bude dlouhá, nemilosrdně dlouhá. Soutěž samotná bude mnohem delší, ukončení a závěrečný ceremoniál je až v sobotu 13. června! Uvidíme, jak dlouho budu postupovat (v každém kole někdo vypadne), třeba bude čas i na výlet k moři. Z Turína je to "pouhých" 150km po dálnici... Budu se snažit hodně fotit a časem jistě přibude několik aktualizací o tom, co se zrovna na místě děje!



5.6.2009 Den druhý

Cesta do Itálie, první dojmy z WAG 2009 - spíše negativní.

Ráno jsem vstával skutečně brzo, i když o něco později než Plichtovi. V Týně jsme přeskupili zavazadla v autech a kolem páté ranní jsme se vydali na cestu. Cesta byla poměrně příjemná, sem tam nějaká zastávka... Celkem jsem si to užíval, chvílemi jako řidič, chvílemi jako spolujezdec. Nadchlo mě nově vypálené cd od skupiny Rasmus, tu jsem neznal, ale líbí se mi :D Co mě ale totálně dostalo? Itálie... Dálnice v Alpách uzoučká, místy povrch srovnatelný skoro s naší D1. Mnoho řidičů nesvítí, blinkr používají pouze, když o něj omylem zavadí. No drsný. Ale pořád nic ve srovnání s tím, co nás čekalo. 
Po vymotání se z Alp se před námi otevřela široko daleko rovina. A bylo krásně vidět, jak se na nás ženou dešťové mraky. Deštík zchladil vzduch z nechutných 28 na příjemných 23°C. Silný, místy nárazový vítr však na úzké dálnici (šité na míru prťavým fiátkům?) jízdu moc nezjednodušoval. Po příjezdu do Turína nás čekalo přesně to, co jsme čekali. Po chaotickém mailování, které se za poslední týdny stalo téměř denní záležitostí (není nad to 3x vyplňovat téměř stejný formulář...), jsme se ocitli v totálním chaosu na letišti. Nejprve jsme šli (podle instrukcí obdržených mailem) na jeden konec letiště, cestou nás jeden pán ujistil, že na akreditaci jdeme správně. Na místě nás poslali na druhý konec letiště s tím, že akreditace se koná někde úplně jinde. Nevadí, procházka. Na místě opět totální chaos, škoda mluvit... například člověk, který by měl kontrolovat pojištění a podobné věci byl pryč. Naštěstí nám poradil jeden pán od FAI, organizátoři se nějak nechytali... 
Nejlepší bylo, že nám nikdo nebyl schopen říct, kde v kolik máme v sobotu být. Původní briefingy přesunuty neznámo kam.  Nikdo nevěděl, kdy se co bude dít... no uvidíme zítra. Cestou do hotelu nás několikrát skoro sundali místní cvoci s fiátkama, blinkry při přejíždění z pruhu do pruhu téměř nepoužívají, dost z nich ani nesvítí... no, masakr. Tohle člověk v Praze nezažije, naštěstí. Aby toho nebylo málo, wifi na hotelu stojí 3 eura za hodinu, naštěstí jsme našli nezabezpečenou síť, která se dá chytit pouze u Marka na pokoji. Aspoň něco... Za dnešek jsem tedy poměrně naštvaný, jestli to takhle půjde dál, asi se sbalíme domů dřív. Mám prázdniny, škoda nervů.
Marek ještě připomíná, že původní FAI kategorie F6A a F6B jsou přejmenovány na nějaké místní zažité názvy, ze kterých není jasné, jestli je to hala, nebo ne. 
Večer trávíme porůznu, Marek lítá na simulátoru, táta a Plichtovi si povídají o problematické výchově modelářů v pubertálním věku a já půjdu najít Aleše Zapletala. 
Přejeme hezký večer do České republiky, držte nám palce, ať aspoň počasí vyjde :) předpověď zatím nic moc.



6.6.2009 Den třetí

Briefingy, tréninky a tak...

Dnešní den začal velmi optimisticky, dobrou snídaní na hotelu. Nejoptimističtější ovšem byla domněnka (dobře, aspoň jsme doufali!), že organizátoři již vychytali všechny problémy, a že „to“ bude klapat (tedy, aspoň podle jedné z mnoha verzí programu na dnešní den!). 
Protože se lišily plány, které nám poslali organizátoři mailem a plány, které byly vyvěšeny všude kolem, vyrazili jsme na letiště již na devátou, od půl desáté měl být briefing před tréninkem venkovních RC akrobatů F6A a házedel F3K. Na jedné straně letiště, kde jsme tušili modelářské sídlo, jsme našli pána, který nás na briefing poslal na druhou stranu letiště.  Přibližně do míst, kde včera probíhala akreditace. Tam nikdo o briefingu modelářů nevěděl, nebyl ani na žádném papíře, plánu. Ptal jsem se i F3Kčkařů (mimochodem, zde jim říkají F6T), které právě přivezl autobus z jiného letiště, kam přiletěli letadlem.  Až jedna organizátorka nás odkázala zpět do míst, kde jsme již byli. Cestou jsem řekl F3Káčkařům, kde je briefing, a že (protože nemají půjčené auto) půjdou asi kilometr pěšky i s bagáží atd. Při tom nás odchytl jeden z organizátorů a vynadal nám, že briefing modelářů začal již v 10 (tou dobou bylo asi 10:15). To nás rozesmálo všechny, mě hlavně proto, že začátek briefingu v 10 nebyl ani v jednom z plánů, co jsem viděl.
Po příjezdu opět mezi modeláře (tentokrát už tam fakt byli) jsem potkal dva piloty modeláře a Tomáše Bartovského ze SMČR, který nám opravdu pomáhal. Po chvíli přišel sympatický pán v modré košili, představil se a řekl mi, že on řídí modelářskou část programu, ale že mu ještě nedodali hudbu a je skluz v programu. A že přednost mají rogala a motorové paraglidery létající slalom kolem pylonů. Slušně se omluvil za problémy a pokračoval... Briefing nebyl a ještě nebude. Odpověděl mi na všechny otázky, a dovysvětlil o co vlastně půjde. Na závěr mě trošku znervóznil upozorněním, že po prvním letu 20% pilotů dá model na váhu. Piloti ale mají možnost si modely převážit předem. Dobrovolně jsem se zašel ujistit, že můj model opravdu váží jen 4,88kg.
Během čekání jsem se seznámil s mladým Belgičanem, pilotem vrtulníku Trex 700 a továrním pilotem Alignu. Je zapsán do kategorie F6A a čekal, až si bude moci „skočit“. Vrtulník totiž měl po opravě a potřeboval se ujistit, že vše funguje, jak má. Ještě během kontrol na stojánce jsme zjistili očesaný tisícihran v páce jednoho ze serv – náhradní páku dodali místní ochotní modeláři. Super, aspoň někdo tu funguje! Po několika hodinách čekání se naskytlo krátké okno, kdy si 3 piloti (včetně mě) stihli setrimovat model, bez hudby... Aspoň něco. Přišel Guy Revell z FAI a oznámil, že budeme létat nad hladinou 2m, níž se nesmí. Nebyl jsem zdaleka jediný, koho tato skutečnost naštvala. 1) není to v pravidlech, 2) mohl to dát vědět před půl rokem. Někteří přítomní (včetně mě) nahlas vyslovili myšlenku jet domů. Na letišti se pomalu sjížděly známé tváře halových soutěží, například Donatas Pauzuolis, Martin Müller, Derk van der Vecht a další.
Původní plán: „Odlítat trénink a na hotel!“ se změnil na: „Táta s Markem pro halovky na hotel, já na trénink, pak se sejdeme na General Briefingu (společný pro všechny kategorie – Para, větroně, modeláři, ...) a pojedeme na halový trénink, který byl v jednom z plánů na dnešní den.“ Sympatický pán v modré košili nám řekl, že briefing modelářů bude snad po General briefingu opět na letišti, spolu s tréninkem. Podle jednoho z plánů se mi kryl s halovým tréninkem, no nevadí. 
Donesl jsem si tedy svého Yaka dlooooouhý kilometr na General briefing, složil jej do našeho auta na parkovišti a spěchal do sálu s mnoha žlutými židličkami. Ozvučení bylo dosti chabé, bylo špatně rozumět. Pak jsme se asi 10 minut dívali na propagační video a pokračovaly informace pro snad všechny kategorie krom modelářství. Pak informace o zahajovacím ceremoniálu, že máme jet na hotel (převléknout se), odtud autobusem zpět a od letiště autobusem do centra města. Jedinou chybu to mělo, nedalo se to stihnout. Mezitím se přes město přehnala bouřka a nezpevněná cesta na letiště se stala pro pěší poněkud neschůdnou. Vítr přes 8m/s vyřešil otázku tréninku.  Pán v modré košili přesunul modelářský briefing na nedělní ráno. Podle všeho se ale opět zdržel program, takže na zahajovací ceremoniál se dost lidí bez problémů dostalo. Zahajovací ceremoniál probíhá v době, kdy píšu tento článek, já jsem se žíznivý a hladový dostal na hotel o pouhých 5 hodin později, než bylo v plánu a užívám si odpočinku. Počasí nevypadá vůbec slibně, organizace také ne a já opět uvažuji o odjezdu. Vše se asi rozhodne zítra, nemám za sebou jediný soutěžní let a už bych byl nejraději doma. No, takhle jsem si to nepředstavoval.
Každopádně, problémem této akce je, že modeláři jsou tu jen takhle malililinký! Podle toho vypadá organizace, dodržování plánů... Budiž tato zkušenost poučením pro příště, na takto obsazené akce již pravděpodobně nepojedu. Doufám, že zítřejší den bude o něco optimističtější. Jo a konečně posílám nějaké fotky!


7.6.2009 Den čtvrtý

Něco se začíná dít!

Dnes byl v plánu modelářský briefing v 10 dopoledne na letišti. Byli jsme tam s časovou rezervou, avšak dozvěděli jsme se, že briefing se konal již v 9. Dostali jsme základní informace a spolu s Litevským týmem jsme ve velkém stanu sestavili mého Yaka 54. Marek Plichta se na letišti ukázal být neocenitelným nosičem, pomahačem, kontrolovačem (například při zapojování konektorů atd.) ... Během sestavování modelu jsem se od Donatase dozvěděl, že jemu nikdo ani neřekl, že se již dneska má letět na ostro. Byl nemile překvapen, ale co mohl dělat. Na druhou stranu, už se ani nepomatuji, kdy jsem viděl Donatase naposledy letět špatně. Pak někdo přišel s informací, že se letí jen trénink, pak zase ostře, a pak že se letí ostře, ale jen se určí pořadí prvního bodovaného kola (v době kdy již sedím v hotelu u notebooku, stále nevím, co jsme vlastně letěli). Od té doby to ale začalo být všechno veeelmi nezvyklé. Vypadalo to, že začneme včas, všechno šlo až podezřele hladce. Před námi létali show například skutečný AT 6 Texan, dvouplošný Pitts a experimentální ULL elektrolet. Ten nás velmi zaujal, létal velmi pomalu, stylem velmi podobným prvním parkflyerům.
Následovalo divácky proměnlivě zajímavé vystoupení skutečných vrtulníků a pak přišli na řadu modeláři! Po dvou předletcích se začalo létat podle vylosovaného pořadí, já šel na řadu čtvrtý a přistával jsem s poměrně dobrým pocitem. Dokonce mi diváci zatleskali, super. Horší bylo, že má hudba hrála poněkud tišeji, než některých jiných závodníků. A to nám bylo slíbeno, že muzika bude překontrolována a hlasitost hudby všech soutěžících měla být srovnána na stejnou úroveň. No nic, zajímavé... Aleš Zapletal předvedl velmi pěkný let a poslední letěl Donatas. K tomu se ani nemá cenu vyjadřovat, on je prostě hustej! Nelíbilo se mi přebírání hudby od soutěžících, kteří se soutěže nezúčastnili. Byly slyšet části hudby od CPLR, G.Brückmanna a dalších. Také Italské národní písně působily zvláštně. Bohužel, bodovači se moc nechytali na bodování vrtulníků, jednoduše to většina z nich nezná. Pořadatel mohl udělat aspoň základní školení. Myslím, že toto je opět velmi tučným mínusem celé akce. 
První kolo nakonec vyhrál Donatas Pauzuolis, já byl překvapivě čtvrtý a Aleš pátý. No, ještě to bude zajímavé. Kompletní výsledky jsou na jedné z fotek ve fotogalerii níže.
Odpoledne byla od 15:00 otevřená hala, ale z důvodu nutnosti nabrání sil jsme do haly s tátou vyrazili až na pátou hodinu, na začátek oficiálního tréninku. No to zase bylo drsný. Bez GPS navigace jsme našli halu uprostřed parku, tak jsem zabočil na parkoviště těsně sousedící s halou. Trvalo nám asi 15 minut se z něj dostat. Slepé uličky, všude plno, zatáčky dělané na fiátky... S dlouhou Octávií bylo často potřeba zatočit, zastavit, couvnout, dotočit zatáčku a o pár metrů dál znovu to samé. Naštěstí nám po chvíli volal Vláďa Plichta, kde že jsme... a mimochodem nám poradil, že k hale se dá dostat jen přes zákaz vjezdu a pěší zónu. Pro tátu bylo větším zážitkem parkoviště, pojal to jako velké Turínské dobrodružství :o). V hale jsme jediným možným vstupem vešli do hlediště, žádné cedulky jak se dostat dolů. Naštěstí si náš všiml Bert van der Vecht a nasměroval nás správným směrem. 
V hale se Guy Revell rozhodl, že piloti budou stát na opačné straně haly než bodovači a diváci. Než někdo něco stačil říct, Stephanie Schwan (zde nejen doprovod Martina Müllera, ale i halový předletec) přišla s dvěma rozumnými argumenty. Létat proti bodovačům je „o držku“, protože se špatně odhaduje vzdálenost mezi modelem a safety line, model je 20m daleko a 2m tam a zpět nejsou téměř poznat. Druhým argumentem byla skutečnost, že sestavy jsou z hlediska využívání letového prostoru ve valné většině optimalizovány pro koukání ze strany pilota. Po přistoupení všech pilotů k rozhodnutí „nechme to na pilotovi, kde bude stát“ museli zástupci FAI ustoupit. 
Zaujal mě Martin Müller, o jehož modelu napíši zítra, udělám dokumentaci a trošku ho vyzpovídám, zatím nebudu nic napovídat :). Donatas lítá opět své drsné sestavy plné kopaných obratů, rozhodně je na co se dívat. Také mě zaujala předváděcí asi metr dlouhá vzducholoď řízená výbavou z modelu Varpor (do ČR dováží například Astra).
Tento článek bohužel dopisuji až v pondělí ráno, protože v neděli večer se Marek Plichta rozhodl dostat mě z deprese z vedra (28°C ve stínu vážně blbě nesu) a dalších věcí. Vzali jsme halovky a v noci, za tmy jsme lítali z okna jeho pokoje. Maličko foukalo, tak byl masakr vletět opět dovnitř. A když už se mi to podařilo, v pokoji se muselo brzdit do wallu, a z visu model odchytit. Super zábava. Ale aby toho nebylo málo, šli jsme obhlédnout podzemní garáže. Oba jsme měli shock-flyery na F6B, Marek ještě malého nerozbitného Uzi X, v drobném tuningu (stavebnice od fy Potensky). Se shockama jsme si super zablbli, ale Marek pak zkoušel nerozbitnost Uzíka. A zkoušel to opravdu tvrdě. Nepodařilo se mu to... Protože jsem model z větší části stavěl před lety já a velmi mě zaujalo, jak se dílo v kombinaci s Markovou pilotáží podařilo, asi o něm časem napíšu článeček. O tom, že jsme se dobře bavili svědčí i fakt, že za ten večer máme 8 GB HD videí! Teď už ale musím na snídani, a od 11:00 nás čeká druhé kolo F6A (venkovní akrobacie), večer od 8:00 první kolo halové akrobacie.


8.6.2009 Den pátý

Začíná se vyhazovat.

V pondělí byla na programu dvě kola venkovního F6A létání a jedno kolo halových F6B. Venku se začalo včas, nebyly žádné větší problémy. Jen při briefingu před prvním letovým kolem jsme se dozvěděli, že z prvního kola postupuje jen 8 pilotů (jeden vypadne), z druhého postoupí jen 5 pilotů (hodně vypadne!!!). Při prvním kole jsem byl v docela dobré náladě a letěl jsem „co to dalo“. Let byl o něco čistější než včera, nakonec z toho bylo hezké čtvrté místo, bodově jsem si maličko polepšil. Aleš si maličko tvrději škrtl o zem, ale pokračoval v letu, na modelu jsou jen drobná poškození. Bohužel, opět se opakovala situace ze včera, pořadatel zabil tuto kategorii tím, že nesehnal bodovače proškolené i pro vrtulníky. Bodovači měli z většiny jen školení na letadla. Tomu odpovídá i skutečnost, že oba vrtulníkáři vypadli v druhém kole, ze kterého postoupilo jen 5 pilotů. Já i Aleš jsme stále ve hře!
V hale organizace maličko vázla, 9 soutěžících odlétalo své dvouminutové sestavy během dvou hodin. Pořád nějaká pauza a tak, docela skoro nuda. Bohužel Markovi praskla gumička na vrtuli a nedolétal. Prozatím hezké 9. místo (bohužel z devíti). Já jsem letěl se stuhou, ale nedařilo se, tuším 8. místo. Snad to zítra půjde lépe. Zítra je na programu trénink na neoficiálním letišti, večer opět hala.


9.6.2009 Den šestý

Výlet do přírody

Konečně úterý, už se nám to krátí! Moooc se těším domu. Protože se dnes nelétalo nic venku, rozhodli jsme se s tátou vyrazit na tréninkové letiště, trošku doladit sestavy na čtvrteční semifinále. Aleš Zapletal znal cestu a poskytl nám cenné rady („bez GPS bych tam nejezdil“, kde odbočit, orientační body a podobně :-D ), google maps poskytly také cenné informace. Navigaci jsme si nakonec půjčili od Plichtů a to velmi inteligentní – jel s námi Marek. Nutno podotknout, že ve svém útlém věku má poměrně dobrý smysl pro orientaci a i když jsme chvílemi nevěděli kde jsme, vždycky jsme zabloudili přesně tam, kam jsme potřebovali!
Letiště tu mají super! Posekaná tráva, dlouhá dráha, plot vedle dráhy i stoly a přístřešek. Jedna radost tam trénovat. Hlavně když jsme tam byli pár hodin sami, no to byl klídek. Potrénoval jsem dvouminutovou sestavu na povinnou muziku a čtyřminutovou sestavu na vlastní muziku. Pak přijeli litevci a Jonas, vrtulníkář z Belgie. Najednou bylo ve vzduchu nějak moc plno, tak jsem si dal jen skok s vrtulníčkem MiniTitan. Bohužel tam zase něco blblo, často to vrtulka nepobrala a někam se to přetočilo, až jsem s ním „přistál“ do vysoké trávy. Jonas svým odborným okem překontroloval ohyb o 40° na drátu padel, ohnul ho zpět a lítalo se dál. Poradil mi pár věcí, co jak létat lépe, co jinak nastavit... 
Ve volné pauze jsem si dal jeden start s Yakem, jen tak pro radost, bez hudby. Marek natáčel, já trénoval obraty, které jsou zajímavé, ale nejsem si v nich občas tak jist, jak bych chtěl. No, a přišel na řadu Snap Up (kopaný výkrut zaseknutý do visu). Narval jsem tam moc směrovky a model se točil úplně jinak, než normálně. Zase mi došlo, že jdeme na zem. Trošku jsem to dorovnal plynem, možná kdybych ho před dopadem nestáhl, vyšlo by to... Reflex je ale reflex, a když Yačík poměrně stabilně padal do vysoké tvrdé trávy, stáhl jsem plyn abych minimalizoval škody (nezlámu vrtuli, snad nevylomím motor, ...). Yak dopad na první pohled beze škod, na druhý také, ale na třetí bylo jasné, že to odneslo jedno servo na vop. Jonas (který už ze soutěže taky vypadl) měl opět spoustu vtipných poznámek, jak jinak, na můj účet. Mě víc zaujalo, jak v servu s kovovými převody mohou odejít zuby. Po rozebrání na pokoji jsem se zděšením zjistil, že jedno kolečko je plastové. Chvíli jsem myslel, že pro mě tímto soutěž končí, ale pak nás s Markem téměř ve stejnou vteřinu napadla stejná myšlenka. Já jsem ho před odjezdem požádal o zapůjčení náhradních křídel a výškovek. A jaký servo je v náhradním křídle? Ano, HP DS 16FMD, stejné jako mám já na výškovce. Marek mi okamžitě servo nabídl, tak díky Máro! 
Pro ukázku jak se nemá lítat mezi fotky přidávám několik rozmázlých printscreenů z videa. Tohle doma nezkoušejte! :-D
Nyní mám Yaka obklopeného nářadím na posteli, až se vrátím z haly, budu dál šroubovat. Za chvilinku vyrážíme na trénink, a od 20:00 se letí další kolo soutěže. Vsadím na svou letošní sestavu a pokusím se nevypadnout. Marek má také co napravovat, včerejší prasknutí O kroužku na gumičkovém unašeči  mu nedává možnost chybovat. 
Závěrem posílám jen pár fotek a zítra místo výletu k moři bude opět výlet do přírody, na letiště uprostřed polí a luk. Asi si uděláme i tréninkovou pauzičku a vylezeme na blízký kopec. Zatím ahoj, a letu zdááár!


10.6.2009 Den sedmý

Tréninkový den, ale my stále míříme nahoru! Nebo na horu?

Dnes jsme po dopoledním flákání vyrazili směrem za tréninkové letiště, do hor. Chtěl jsem si vyběhnout jeden „kopeček“. Bohužel, díky nepřesnosti map (neměli jsme dostatečně podrobné) jsme se pořád motali, bloudili... Nevadí, jsme kousek od letiště, jde se trénovat. Jonas s Evadasem mi poradili co s mým „divným“ MiniTitanem (finální rada byla „dej tam lipolky! – místo A123“) a pak se trénovalo, lítalo, padalo, opravovalo...    Jonas si nejprve dal sborku rozborku motoru v jeho T 700, vyměnil pár dílů a předvedl velmi hezký a ostrý let, zakončený autorotací s bladestopem. Umí ho stejně dobře jako Pavel Kefurt! :-D
T 700 naštěstí neřízeně dopadla do vysoké trávy a tak škody nebyly nijak vysoké. Jonas tedy později vytáhl T 600. K překvapení všech mu opět nechodil motor, odešlé ložisko. Lítat se s tím ale zatím dalo. Jeden z pilotů si neodpustil poznámku ve stylu „Jonasi, ty máš tolik sponzorů a skončíš na odešlé ložiško, chudáčku...“ Celé odpoledne se samozřejmě neslo ve velmi přátelské atmosféře. Já jsem trénoval povinnou dvouminutovou a vlastní čtyřminutovou sestavu, Aleš Zapletal také a Jonas s Evadasem se střídali o jedny vrtulkové listy na T 600 a než tak blbli.
Počasí bylo opět nechutně teplé, točili jsme videa a tak... Evadas mě pak požádal o zvěčnění jeho letu s T 600, tak jsem si říkal, proč ne. A rovnou v HD, ať je na co se dívat. Evadas předváděl sekání vysoké trávy ocasní vrtulkou v tictocu a podobně, až pak záhadně spadl. Buď zatuhnul on, nebo rádio (létá 2,4 ghz, ale na file safe spadl i den předem při soutěži...). Každopádně helina šla do vysoké trávy, prostě bez vybrání po ocase až na zem. Škoda. Jonas to okomentoval slovy „shit happened“. Tolik ran během tak krátké doby na něj asi bylo moc, hlavně když zjistil, že přišli i o ty poslední vrtulkové listy. To by nevadilo tolik, kdyby neměl ve čtvrtek letět kalibrační let pro bodovače. A znova „shit happened“. Po ohledání Evadasova vrtulníku jsme nenašli závažnější škody, hřídel vrtulky, listy, listy vrtulky, hlavní hřídel trubka. To je ještě docela klika.
Já jsem si dal poslední tréninkový let, bez hudby. Hezky jsem se vyřádil, byl tak i jeden drobný dotyk se zemí. Tomu se bohužel člověk při 3D nevyhne. Kluci cestou z letiště sehnali náhradní vrtulkové listy a já se těšil na čtvrtek, jak si hezky soutěžně ( a na WAGu pravděpodobně naposledy) zalétám. Čeká nás semifinále venku a vyřazení 3 lidí v hale. To bude hustý, doufám, že aspoň Marek projde v hale. Konkurence je ovšem tvrdá, nedá ani bod zadarmo. 
V pátek se létá finále venku i v hale, v sobotu vyrážíme domů! A za týden je Amperfest v Nesvačilech. Tam se asi přijedu podívat, ale o tom už snad napíše někdo jiný.


12.6.2009 Den devátý

Konečně konec!

Divím se tomu, že jsem to tu s těma cvokama vydržel. Kupříkladu, pokud jsem si chtěl dojet na oběd (který je na letišti v hangáru pro piloty zadarmo), musel jsem se pravidelně dohadovat s pořadateli u brány, že jsem opravdu pilot a že na té kartě, ten červený čtvereček s písmenky FM opravdu znamená Free Meal. Dnes? Pátek, nikde nikdo... Dokonce i pánů, kteří měli funkci přepínače směru jednosměrky při vjezdu na modelářskou část letiště ubylo. Aby se nějak vykompenzovala rovnováha síly ve vesmíru, byl nám odepřen vjezd ke stanu, kde se schovávaly modely. Aby toho nebylo málo, již včera nám dostatečně velký stan zmenšili na nedostatečně velký stan a dnes do něj nastěhovali i házedláře. No jo, tak jsme všechny ty věci museli nosit dobrých 30m a skládat kde se dalo. Prostě pakárna, dřív jsme parkovali všichni modeláři hned vedle velkého stanu, kam se vešlo vše bez problémů. 
Venku se letělo finále F6A, Ital Selva letěl opět nic moc, ale jeho Su 29 totálně ověšený dýmovnicemi a třaskavinami budil respekt. Materrazi letěl svůj standard, jeho vystoupení bylo decentně doplněno kouřovými efekty. Donatas Pauzuolis letěl dobře i když maličko výš. Každopádně paráda. Výsledné pořadí je tedy 1. Pauzuolis, 2. Matrrazi, 3. Selva. Na házedla jsem již na letišti nezůstával, to vedro nešlo vydržet. Tak jsem jen narychlo nastřelil pár fotek. (V hale jsem se pak dozvěděl, že poslední dva soutěžící čekají na poslední kolo, které se poletí po sedmé večer. 3x oba zaletěli maximum a tak ani jeden z nich nevypadl... Program nedovolil pokračování, a tak se muselo čekat na večer.)
Večer jsem se zúčastnil semifinále a finále, opět jen jako divák. Pořadí zůstalo přibližně stejné, Marek Plichta 6., Derk van der Vecht kupodivu 5. (tipoval bych ho na 4 místo), domácí Fillipo Materrazi 4., Donatas Pauzuolis kupodivu 3., Martin Müller k překvapení všech 2. a vyhrál Francouz Fabien Turpaud. Tady je někde chyba i při vyhlašování se krom potlesku z některých míst haly ozývalo bučení. Všem bylo jasné, že jednička je Martin. Jeho let je velmi uhlazený, plný velmi těžkých obratů, zkrátka super! Co se dá dělat...? Ono by fakt něco šlo. Normální systém při bodování pěti bodovači je „3 počítáme, nejvyšší a nejnižší se škrtá“. Zde se počítali všichni. Stačí tedy, aby jeden (například francouzský) bodovač dal svému pilotovi o pár bodů více nebo jiným o něco méně a rozdíl pěti bodů je ve finále veelmi znát. Na tom, že takhle je to špatně, jsme se shodli snad všichni. Jinak, aby nevzniklo nedorozumění, bodovači za tento systém nemůžou, pravidla psala FAI.
Tenhle článek dopisuji v sobotu ráno, táta ještě spí, ale mě už je nechutný vedro. Venku již praží sluníčko, fuj. Půjdu si dát sprchu, pak zajdeme na snídani, pak odešlu tento článek, potom zabalíme. Ve 12:30 se koná předávání cen na letišti, zastavíme se tam cestou domů zatleskat těm nejlepším. A pak nás čeká +- 12 hodin na cestě domů... 



WAG 2009 den devátý


Z Torina pro tomasrc.cz Honza Špatný


Žádné komentáře:

Okomentovat