sobota 1. listopadu 2008

Curtiss P-40N Kittyhawk / Warhawk


Kamarád Evžen pořídil novinku do své letecké flotily a sice maketu letounu Curtiss P-40N o rozpětí 2500mm. Je to řádný drobeček vážící přes třináct kilo, poháněný kvalitním šedesátikubíkovým benzínovým motorem od výrobce 3W, typ 60i. Motor v plných otáčkách budí značný respekt.

Pro první seznamovací lety jsme domluvili místo setkáni raději na asfaltové draze, na letišti Hořovice. Letňanská travnatá ranvej by nemusela příliš svědčit případným tvrdším přistáním.

V sobotu dopoledne jsem tedy naházel do auta svačinu, fotobrašnu,termosku s čajem, Mini Diablotina, Minose a vyrazili jsme do Hořovic. Bohužel pražské azurové nebe na pomezí Rudné vystřídala mlha, která houstla tím víc, čím blíže jsme byli k letišti. Na letišti zahaleném do mlhy jsem si připadal jako ve hře Silent Hill, zvláště v okamžiku, kdy se z ničeho nic z mlhy vynořila malá holčička sama na koloběžce a za chviličku byla fuč…… Dal jsem pár letů s Diablotinem a bylo jasné, že pokud se mlha nerozptýlí, tak větší letadlo se sem prostě při této dohlednosti nevejde.




Asi za hodinu přijel Evžen s plným autem letadla. P-40 je prostě obrovský
! Složení modelu nezabere ani tolik času. Za 20 minut je hotovo. Kompletace spočívá v přišroubování křídla dvěma šrouby k trupu, nasazení podvozkových noh opatřených speciálními lámacími kolíky, které pohltí tvrdší přistání, dále stačí natankovat do nádrže benzín, dobít baterie, a natlakovat nádobku zatahovacího podvozku, který se stejně jako u předlohy při zatahování ještě přetočí o 90°.


Bohužel podzimní počasí se nehodlalo umoudřit, a tak díky husté mlze model tentokrát nevzlétl. Článek v budoucnu doplním ještě o letové video, zatím tedy pouze pár statických fotografií a krátké video z kompletace stroje a pojíždění.




Skutečný letoun:

Stíhací letoun Curtiss P-40 zaujal jednou provždy významné místo v historii leteckých bojů druhé světové války. Zejména v prvním poločase tohoto konfliktu jej bylo možno nalézt téměř na každém válčišti. Byl to letoun jednou chválený, jindy zatracovaný, vítězící i sestřelovaný, podle toho kde a proti komu bojoval.
Typ P-40 vznikl v podstatě dalším vývojem letounu Curtiss P-36A na základě objednávky z července 1937 uplatněné velitelstvím USAAC u firmy Curtiss Wright Aeronautical Corporation. Objednávku podnítila již dřívější snaha firmy vybavit upravený drak stroje P-36 novým řadovým motorem Allison V-1710-19 (projekt YP-37). Když prototyp YP-37 dosáhl v šesti tisíci metrech výšky rychlosti 545 km/h, následovala dohoda USAAC s firmou na postavení prototypu XP-40, který již měl mít koncepci bojového stroje.

Elegantní XP-40 poprvé vzlétl 14. října 1938 a po vítězství v soutěži nad konkurenčními typy následovala armádní objednávka na 524 kusy. Ovšem pozdější podrobné zkoušky prokázaly určité nedostatky v dosažení požadovaných rychlostí a prototyp prošel řadou úprav; nejzřetelněji se projevilo přemístění chladiče pod motor do přídě trupu. V rámci dalších úprav byl také zabudován motor V-1710-33, jenž umožnil, aby se maximální rychlost přiblížila k hranici 580 km/h.

Stroj byl přijat k sériové výrobě pod označením Hawk 81A v závěru roku 1939. Výzbroj sestávala ze dvou kulometů ráže 12,7 mm uložených nad motorem a předpokládalo se umístění dalšího kulometu ráže 762 mm v každé polovině křídla. Úpravy pokračovaly i na výrobní lince, a tak stroj, označovaný také vojenským kódem P-40 (P jako Pursuit = stíhací), doznal změn při zjednodušení podvozku, při úpravě výfuků a změnách tvaru lapačů vzduchu pro karburátor. U některých strojů přibyl do každé poloviny křídla další kulomet ráže 7,62 mm.

Po vyrobení dvou set strojů byla výroba pro americké armádní letectvo přerušena ve prospěch urgentní francouzské objednávky, z níž bylo vyrobeno 140 strojů Hawk 81A, které však do Francie do jejího pádu nedorazily. Letouny, vybavené zčásti francouzskou výstrojí a bez jakéhokoliv pancéřování, převzala VeIká Británie. Zde bylo strojům, které se vzájemně lišily různými úpravami, přiděleno označení Tomahawk Mk.I, Mk.IA a Mk.IB a v rámci RAF byly zařazeny ke dvanácti perutím. Vzhledem k předpokládané nízké bojové hodnotě byly určeny především pro školení stíhacích pilotů a část byla převelena na severoafrické bojiště.

Další verzi, označovanou jako P-40B, lze považovat za hodnotnější z hlediska potřeb evropského válčiště byla vybavena samosvornými obaly nádrží, neprůstřelným čelním sklem, pancéřováním pilotního prostoru a celkem šesti kulomety; většina z nich také mohla nést křídelní pumové závěsníky. Britové objednali 110 kusů a USAAC 131 kusů. Stroje byly v Británii označovány jako Tomahawk Mk.II (s americkou výzbrojí dvou kulometů ráže 12,7 mm nad motorem a celkem Čtyř kulometů ráže 7,62 mm v křídle) a Tomahawk Mk.IIA (s britským přístrojovým vybavením a s kulomety v křídle s "britskou" ráží 7,7 mm), v USA pak také jako Hawk 81A-2. Do stavu USAAC přicházely od února 1941 a tvořily část stíhací ochrany Havajských ostrovů a Filipín v prosinci 1941, kdy se střetly s útočícími Japonci. P-40C (Hawk 81A-3, resp. Tomahawk Mk.IIB) byl téměř totožný s Hawkem 81A-2. Nesl větší interní zásobu pohonných hmot v samosvorných nádržích a mohl nést pod trupem přídavnou nádrž. USAAC objednalo 193 a RAF 930 kusů. Z britských počtů bylo 100 kusů dodáno do Číny, 73 dalších pak do SSSR. Sloužily rovněž u jihoafrického a australského letectva. Do bojů ve Středomoří zasahoval tento typ výrazněji od října 1941. V Číně tvořil výzbroj legendární americké dobrovolnické jednotky "Flying Tigers", vzniklé v polovině roku 1941.

kitty.jpg

Tomahawky a Kittyhawky, bojující na straně Britů v severní Africe, byly využívány především k útokům na pozemní cíle. Na snímku z archivu Imperial War Museum v Londýně, pořízeném v dubnu 1943, je zachycen Kittyhawk Mk.II na pouštním letišti 112. perutě RAF v tuniském Madanínu po návratu z bojového letu.

Další výrazněji odlišenou verzí byl P-40D resp. Hawk 87A-2 (Kittyhawk Mk.I) vyrobený v počtu 23 kusů, který již neměl výzbroj v trupu a v křídle měl 4 půlpalcové kulomety. Byl upraven kryt motoru a otvor nasávání vzduchu pro chladiče pod kuželem vrtule byl posunut dopředu. Dále byla provedena úprava překrytů kabiny a trup zkrácen o 0,16 m. Pod trupem mohla být nesena puma ráže 227 kg. Verze P-40E (Hawk 87A-3) byla velmi podobná P-40D a byla vyzbrojena 6 kulomety ráže 12,7 mm s 280 náboji na zbraň. Ve dvou provedeních (P-40E a E-l) bylo vyrobeno 2 320 strojů pro letectvo USA a 1 500 pro RAF (Kittyhawk Mk.IA) s motorem V-1710-39 o výkonu 846kW(1 150k).
25. 11. 1941 byl zalétán P-40D s britským motorem RR Merlin s kompresorem. Zrodila se modifikace P-40F (Kittyhawk Mk.II) a Američané jí dali jméno Warhawk. Měla lepší výškové vlastnosti a od série - F-5 byla vyráběna s trupem prodlouženým z 9,52 m na 10,20 m. Sériové stroje měly motor Packard Merlin, vyráběný v licenci v USA.

V sérii 1 300 pro USAAF a 21 kusů pro RAF byla vyrobena verze P-40K (Kittyhawk Mk.III) s motorem V-1710-73 (F4R) s výkonem 956 kW (1 300 k). Část série (K-1 až K-5) měla kratší trupy shodné s délkou P-40E, subvarianty -K-10 až -K-15 měly trupy shodné s délkou P-40F. Verze P-40L byla v zásadě odlehčenou variantou P-40F a v roce 1943 byla vyrobena v počtu 700 kusů, zatímco 600 kusů vyrobených P-40M s motory Allison V-1710-81 mělo lepší vlastnosti ve výškách.

Nejrychlejší z Warhawků byla verze P-40N (Kittyhawk Mk.IV), která se objevila v březnu roku 1944. Měla odlehčenou konstrukci a první blok 400 kusů měl jen 4 kulomety. Tyto stroje dosahovaly rychlosti až 608 km/h.P-40N-5-CU měla Opět šest zbraní a výrazně upravené prosklení kabiny pilota. Celkem bylo vyrobeno 5 219 strojů verze "N", které často sloužily i jako stíhací bombardéry v SSSR i v Tichomoří. Pod křídlo a trup těchto strojů bylo totiž možno zavěsit tři pumy po 227 kg. Série P-40N-200CU až -35-CU byly poháněny motory V-1710-99 s výkonem až 883 kW (1 200 k). Verze P-40N-40-CU měla motor Allison V-1710-115.

Britové převzali 586 strojů P-40N a používali je v Itálii, většina přešla do služeb australského a novozélandského letectva. Vyráběna byla také dvoumístná cvičná verze TP-40N.

Curtiss P-40 sice nikdy nepatřil mezi vynikající letouny, avšak přesto byl vyráběn ve velkých sériích. Zveřejněné údaje o počtu vyrobených P-40 se značně liší - nejvyšší z nich hovoří o 16 802 dodaných P-40, z nichž 4 787 vzniklo na základě britských objednávek. Jen v rámci amerického armádního letectva uskutečnily "P - čtyřicítky" přes 67 tisíc bojových vzletů, jejich piloti sestřelili 480 nepřátelských letounů, ale za cenu ztráty 553 strojů. Nicméně, také letadla tohoto typu přispěla ve velké míře k získání převahy nad protivníkem.

Technický popis
Výrobce: Curtiss Wright Corporation, Airplane Division, závody Buffalo ve státě New York a Lousville v Kentucky, USA.
Typ: jednomístný stíhací a stíhací-bombardovací letoun
Motorová jednotka: verze P-40, B, C, D, E, K, M, N měly kapalinou chlazené motory s dvanácti válci do V řady Allison V-1710 s výkony od 765 kW (1040 k) do 956 kW (1300 k), verze F, L kapalinou chlazený motor s dvanácti válci do V typu Packard Merlin V-1650-1 s výkonem 846 kW (1150 k).
Výzbroj:
- kulomety: P-40, B 2x 7,62 mm, 2x 12,7 mm, P-40C - 4x 7,62 mm, 2x 12,7 mm, P-40D, L, N 4x 12,7 mm, P-40E, F, K, L, M, N 6x 12,7 mm
- pumy: P-40F 1x 227 kg pod trupem, 2x 113 kg pod křídlem, P-40N 1x 227 kg pod trupem, 2x 227 kg pod křídlem
Technická data: Rozpětí: 11,38 m, Délka: 9,68 m - P40, B, C, 9,52 m - D, E, 10,20 m - F, K, L, M, N, Výška: 3,76 m (SOP), Nosná plocha: 21,90 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2439-2989 kg, Vzletová hmotnost: 3079-4563 kg, Maximální rychlost: 555 km/h - P-40C, 608 km/h - P-40N-1-CU, Stoupavost : 625 m/min - P-40E, M, 1006 m/min - P-40L, Dostup: 8534 m - P-40K, 10890 m - P-40L, Dolet: 1776 km - P-40E, 1988 km - P-40N-20-CU

Žádné komentáře:

Okomentovat