čtvrtek 4. září 2008

Stát se vrtulníkářem 4 – Člen klanu



A tak už tedy visím, přesouvám se a s Titanem drze zkouším první zatáčky (sem tam to trochu odnese). Občas se stavím u Krtka něco nakoupit a občas přijde zvláštní výzva. „Kde máš zejtra ženu“….“cože“….“no já jen, že je Jihlava, takže jedu, jestli máš volno, vezmu tě“. „Hmm díky ráno budu připraven“. „Dobře a jakej vrtulník si bereš ?“. „No to je jasný přeci žádnej“. „Tak na to zapomeň, vozím jenom piloty“.
Téhle zvláštní pozvánce podmíněné tím, že Krtek zkontroluje, zdali Raptor je opravdu schopen provozu a pak teprve odemkne dveře automobilu, se nedalo odolat. V průběhu večera jsem se sice operativně pokusil upozornit na očekávané „hnusné“ počasí, silný vítr a tedy na skutečnost, že bude lepší, stanu-li se pouhým mechanikem, leč nebylo to nic platné. Dal jsem tedy pro jistotu nabíjet.

Říkám si: „co ten člověk dělá“. Proč mám já, totální elév a vrtulníkové „lemro“, někde viset před lidmi případně někoho povraždit nebo si minimálně trhnout ostudu. Při četných nočních průjmech způsobených nervy a zřejmě též večeří od místních vietnamských obchodníků jsem pak přemýšlel, jestli nejsem sadomasochista - tedy přesněji: Krtek sadista a já masochista.

Ráno obtěžkán hromadou materiálu čekám na Sadistu, přemýšleje proč mě bolí břicho, navíc s nevalným psychickým stavem akutně zhoršovaným Sadistovou až podezřele božskou náladou. Mám jasno: ten člověk touží po krvi a zdemolovaných vrtulnících.

Jihlava přesněji Henčov. Místo kde se po ránu trousí ospalí modeláři se kterými mě sadista seznamuje, respektive větrná pláň, kde ostrý vichr dráždí ledviny a střeva. „Sakra“. „Tady máš dvě kila, jdi mě zaregistrovat a sebe přirozeně taky“. Prosím jednou pro Krtka „no a já Krtku, hele fouká jako kráva, počasí hnusný no, já se snad ani registrovat nebudu“. Sadistovo hluboké nadýchnutí, v ďáblem zkalených očích čtu: „Ty hajzle, jestli se nezaregistruješ, jedeš domu vlakem a to ti z Jihlavy s 20ti kg bagáže půjde dost blbě“. „Tedy prosím já také dvě stovečky, razítečko jasně díky…“ A jsem pilot.

No a tak jsem tam stál, pozoroval ten cvrkot, hledajíc klidné místo v koutku ranveje, kde uskutečním ostudu před lidmi.

První let provozovaný ještě v docela silném větru byl spíše bojem o visení, chuť na přesuny pokusy o zatáčky vesměs žádná. Po hlavní show dne se však doslova vyčistilo nebe a nastal krásný podvečer zalitý sluncem, doprovázený jen velmi mírným větříkem. Obavy postupně odpadly a já ten den „vylétal“ snad osm nádrží s postupně se rozjasňujícím úsměvem na tváři a stavem totální pohody.

Ač jsem si ještě před pár hodinami myslel, že vrtulníkáři jsou národ zlý, nepřístupný a bojovný, Jihlavská FunFly mě přesvědčila o opaku. Podiskutoval jsem s množstvím fajn lidí, okouknul spoustu zajímavých modelů a hlavně doznal cenné zkušenosti, jaké to je vnímat dění z druhé strany bezpečnostní sítě. 
Pokud jsem se kohokoliv na cokoliv zeptal a mělo to hlavu a patu, dostalo se mi vyčerpávající odpovědi. Navíc jsem byl několikrát ujištěn o skutečnosti, že nejsem sám, kdo na prvních akcích jen tak visel či lehce poletoval - a především nasával atmosféru, někteří dokonce takové podniky absolvovali ještě s tréninkovým křížem. A tak se diskutovalo, lítalo a já začal vymýšlet novou sadistovu přezdívku.



Později cestou domů mi bylo už vlastně docela jasné, jak to Štěpán myslel. Visení na domácím letišti hezky v klidu je věc jedna. Dodržování disciplíny, kolíčkového systému, řádu a především návyk na to, že je kolem vás jako pilota docela „řádněj šrumec“ je věc druhá. Účast na přátelských akcích tak lze brát jako součást tréninku, disciplíny i psychiky a mě nezbývá, než Krtkovi poděkovat. Sám bych se k něčemu, co se mi na první pohled zdálo jako naprosto šílené, nikdy neodhodlal.

Trénink, respektive účast na takovýchto akcích v začátcích vrtulníkové kariéry však podmiňuje především dobrá teoretická a materiální příprava ale především tvrdá disciplína, která by neměla dovolit vyhecování se a létání prvků, které se snadno mohou stát nebezpečnými (tedy takových které nemáte důkladně „v ruce“). Pokud ale tohle dodržíte, budou vám ostatní spíše držet palce a pomohou.

No a byl čas vyrazit domů. Balíme, sedáme do auta a znavení míříme k Praze. „Tak co, jak se ti to líbilo“. Padla cestou otázka. Unaven s klížícíma se očima jsem málem ani neodpověděl. Ten večer pro mě trénink zdokonalování se a především tato modelářská odbornost jako celek dostala naprosto nové dimenze a otevřely se nové obzory. Ten den byl nejsilnějším, které jsem ve své modelářské kariéře a je jedno jestli „letecké“ nebo „heli“ zažil (bylo to prostě větší „vzrušení“, než když jsem poprvé „odpích rapa“). Bylo to skvělé, byl to den, na který se zkrátka nikdy nezapomíná a to i díky tomu, že večeře tentokráte od pákistánského obchodníka způsobila noc ještě divočejší, než byla ta předchozí. :-)

Krtku díky za „násilnický“ přístup :-) který je však korunován pozitivními výsledky. Minos

Klasickou reportáž z FunFly Jihlava Henčov naleznete ZDE.

Čtěte také:



Tyhle články berte spíš jako blog úplně začínajícího vrtulníkáře. Neočekávejte zde složité technické postupy a snad ani obsáhlé návody. Tohle je prostě o tom, co se vám honí hlavou, když „jdete do vrtulníku úplně poprvé“.

Žádné komentáře:

Okomentovat