úterý 16. září 2008

Jak na akrobacii ?


akrobacie_02.jpg
Již úvodem tohoto článku chci uvést, že toto není žádný zaručený návod, ale pouze pár mých skromných (a zatím ne moc velkých) zkušeností z akrobatického létání. Rozhodně se nepovažuji za akrobatického špičkového pilota! V minulých sezónách jsem se účastnil pár soutěží RC M2 a létal s obřím Capem 2,4 m. Připravuji se začít soutěžně létat kategorii F3A, takže jak jsem poznal - mám před sebou spoustu dřiny a tréninku! Rozhodně si zatím nedělám žádné iluze o předních umístěních a tak bych byl i rád, kdyby tento článek byl brán spíše jako snaha pomoci lidem, kteří se snaží s akrobacií začínat.


Pilotům, kteří už akrobacii létají nebo ji létají dokonce soutěžně rozhodně tento článek nemůže nic přinést. Je v této zemi spousta opravdu dobrých pilotů (což můžete rozpoznat i z výsledkových listin), kteří by jistě k tomuto tématu mohli říci mnohem více než já. Přesto je možné, že tento článek může někomu alespoň něco přinést.

Vzhledem k tomu, že je článek poměrně obsáhlý rozdělil jsem ho na 3 tématické části:

1. Výběr akrobatického modelu
2. Předletová příprava
3. Vlastní akrobacie

Část první - výběr akrobatického modelu

Základním předpokladem je vhodný model. A samozřejmě i když tvrdím že akrobat je nejhodnější letadlo, chce to už jisté návyky co se létání týká - tím myslím, že tento článek není určen pro absolutní začátečníky. Takže co se týká modelu jako nejvhodnější typ bych viděl model a rozpětí aspoň 1700 mm na 10 – 15 ccm motor. Tím netvrdím, že menší nelétají dobře. Samozřejmě větší modely létají zase lépe, ale kategorie kolem pohonu 10 - 15 ccm je i vcelku finančně únosná. Tento model musí být absolutně rovný! To znamená se žádným obouchaným pokrouceným modelem po 10ti haváriích to nemá moc cenu zkoušet. Dále by tento model měl aspoň vycházet z nějakého ověřeného typu. Model tedy musí být rovný a křídlo musí mít souměrný profil.
Ze začátku jsem používal modely, které měly nulový úhel seřízení a byly bez vzepětí. U některých F3A speciálu se záměrně používá mírný(!!!) úhel seřízení a lehké(!!!) vzepětí! Přesto všechny tyto fakta si ale stojím za názorem že začínajicí pilot není schopen takovéto drobné úpravy poznat a proto s modelem, který bude úplně v nule (tzn. úhel seřízení nula a vzepětí také nula) se nic nepokazí - naopak si myslím že to bude ku prospěchu věci. Pokud možno, měl by model mít ješte uloženo křídlo ve středu trupu, ale to není zásadní podmínkou! Trup by měl mít dostatečnou boční plochu - to pro dobré držení v bodových výkrutech a nožových letech, glizádách apod. 
Akrobat této velikosti by měl vážit pokud možno maximálně 3 - 3,5 kg! Pokud to bude těžší, samozřejmě to také poletí, ale hůře. Někteří kompenzují větší váhu větším motorem. To částečně situaci řeší, ovšem plošné zatížení tím nezlepšíte ba naopak! 
Nejdůležitější součástí je motor, který musí být absolutně spolehlivý ve všech fázích letu a samozřejmě optimálně vyladěný. Opět to nemusí být jeden z drahých motorů jako je YS nebo OS Max. Zkušenost mám s motory MVVS, které jsou za příznivější cenu a dost výkonné (některé kusy ale zdaleka nemusí být tak spolehlivé jako výše zmiňované dražší značky). Ke zvýšení výkonu samozřejmě přispěje použití laděného výfuku, který musí být optimálně usazen. Ovšem použitím klasické „botičky“ si můžete ušetřit spoustu starostí s optimální délkou laděného potrubí a výfuku!Vcelku dobrým řešením mi přijde použití kvalitní vrtule APC.
Nyní můžeme přejít k RC vybavení modelu. Nenechte se zmást tvrzením některých "odborníku" o vybavení takového modelu. Pro model, o kterém se bavíme - tj. model pro počátky akrobacie, plně postačí klasická standartní 3,5 kg serva. Jedno na směrovku, jedno na výškovku, dvě na křidélka a jedno klidně i menší na motor. Přijímač stačí klasický PPM s jednoduchým směšováním min ale 5ti kanály. Co se týká vysílače, mám pocit že se v poslední době do našeho sportu dostává čím dál více snobismu a pokud nemáte to super nejlepší rádio nejmíň za 20 000 kč nejste "in" a nemůžete vůbec létat. Není tomu tak!!! Zdaleka to není ze záčatku ve vysílači, ale v rukách. Stačí vám např. FC-16 nebo vysílačka jí ekvivaletní od jiného výrobce. Předpokládám, že už ale nějakou vysílačku vlastníte a pokud je to aspoň čtyř kanál a má funkci EXPO a DIFF bude vám stačit! Jako cenový (ale i programový) favorit se mi zdá FX-18, která má pro modely letadel stejné programové vybavení jako FC-18 a je za nesrovnatelně nižší cenu. Osobně preferuji vysílač v pultu s dlouhými tuhými pákami zavešený na křížovém závěsu, ale neříkám, že je to jediné správné. Vraťme se ještě k modelu. Model si můžete buď postavit sami - tam pozor na to, aby byl rovný a nezkroucený nebo si můžete pořídit nějakou stavebnici. Potom ale pozor na to, aby byl model skutečně dobrý! Setkal jsem se s modelem, který kamarád koupil od jednoho výrobce, který tvrdil že je to špičkový akrobat vyvinutý pro kategorii RC M2. Bohužel si to myslí pouze výrobce tohoto modelu a pilot, který model zalétával. Model měl hodně velké vzepětí a dokonce i úhel náběhu v řádu stupňů a pak se kamarád divil, že mu to pořád nějak nejde! Takto si vhodný akrobat nepředstavuji! Bohužel špatná investice. Takže to chce model nejprve shlédnout v horším případě upravit!

Část druhá - předletová příprava

V minulé části jsme probrali model. Nyní se můžeme věnovat jeho seřízení. Jak jsem již psal model musí být absolutně rovný a nezkroucený. Toto je však před záletem potřeba zkontrolovat. Většina pilotů se smíří s kontrolou těžiště, ale u akrobatů to chce pečlivější kontrolu. Takže nejdříve to chce rovný stůl, provázek, pravítka, úhloměr a chladnou hlavu!

Kontrola uložení křídla a VOP

Upevním provázek na vrchol SOP do osy trupu a natáhnu jej ke konci křídla k odtokové hraně. Označím tuto vzdálenost na provázku, poté přiložím provázek do stejného místa na druhé polovině křídla. Pokud je vzdálenost shodná, vše je v pořádku. Pokud tak není, provedu měření ještě jednou a pokud to opět nesedí, je nutno provést úpravu. Podobně provedu kontrolu VOP - jen je provázek připevněn ve předu v ose trupu. Tento postup při vlastní stavbě modelu musí být předchozím krokem před svrtáním šroubů pro připevnění křídla.

Vyvážení křídel

Model uchopím za kužel tak, aby motor nebyl v kompresi a dále jej podepřu co nejvíce vzadu pod směrovkou v ose trupu. Model zvednu tak, aby se nikde neopíral a kontroluji zda se mi začne zvedat některé křídlo. Pokud ano (většinou ano), pokládám na konec křídla různé předměty a až je křídlo ve vodorovné poloze, zvážím váhu těchto předmětů a tolik do křídla dovážím. Je-li křídlo z polystyrenu, je možné použít vruty či hřebíky a tyto po zapíchnutí přelepit folií. Najdou se lidé, kteří budou tvrdit, že tento způsob není dostatečně přesný a dalo by se s nimi i souhlasit, ale málokdo může v domácích podmínkách udělat něco lepšího. Je třeba mít na paměti, že poslední dolaďování tohoto příčného vyvážení je potřeba stejně provést při zalétávání modelu.

Kontrola úhlu seřízení křídla a VOP

Model stojí na stole. Podložíme trup pod směrovkou tak, aby byla osa trupu a VOP ve vodorovné poloze vůči stolu. Odměřuji pravítkem střed náběžné a odtokové hrany VOP. Máme-li tedy osu VOP rovnoběžnou s deskou stolu, stejným způsobem odměřím na náběžné a odtokové hraně i osu křídla. Musí být také rovnoběžná s deskou stolu. Pak je úhel seřízení 0°. Jak jsem se zmíníl výše, nějaká ta desetinka rozhodně není důvodem k tomu to celé předělávat, ale rozhodně by jste po tomto měření neměli dojít k závěru, že úhel seřízení se pohybuje v řádu stupňů!

Nastavení neutrálu kormidel

Zapnu vysílač, zkontroluji zda jsou v programu hodnoty subtrimu na nule a zapnu model. Serva odjedou do svých neutrálů. Nyní sundám páky serv a nasadím je tak, aby páka serva bylo v neutrálu. Táhla musí být správně dlouhá, aby i kormidla byla v neutrálu. Někdy to třeba nelze, protože nevyjdou zuby na servu. Zde nastoupí výhoda programovatelných vysílačů a tyto drobné odchylky doladím subtrimem.
Tak to jsou věci, jež musí být před záletem pevně nastaveny. Nyní přejděme k nastavení, které se při zalétávání modelu muže měnit.

Vyosení motoru

Při montáži nastavujeme vyosení motoru do základní polohy 1,5 stupně dolů a 1,5 stupně vpravo. To je výchozí poloha a při zalétání je nutná korekce dle chování modelu!

Poloha těžiště

Doporučuji použít hodnotu udávanou výrobcem nebo na výkrese. I tak se s těžištěm při záletu bude ještě manipulovat a proto doporučuji použít přední polohu těžiště. Přece jen model těžší na předek se lépe řídí než model těžký na "ocas".

Velikost výchylek kormidel

Tato otázka je závislá od velikost kormidel. Raději preferujeme větší kormidla a menší výchylky, než obráceně. Každopádně na zálet nastavujeme vždy výchylky kormidel menší, ne však úplně malé a postupně jak se modelem seznamuji výchylek přidávám. Dá se také využít přepínání výchylek na vysílačči, což je pro zálet jistě výhodou každopádně to zkouším na těch menších a pokud není potřeba při záletu je nepřepínám. Budete se divit s jak malými výchylkami se dá klasická akrobacie létat.

Nastavení EXPO

Exponenciální výchylky nastavuji tak aby páka kolem středu byla méně citlivá. Většinou začínám na 25% na všech kormidlech při záletu přidávám či ubírám. Jde především o to aby kolem střední polohy nebyl na letu modelu viditelný sebemenší pohyb (nebo nepřesnost) v řízení. Celkově to má vliv na ustálenější let modelu, ale je třeba to nepřehnat protože s velkým nastavením EXPO se model stává jakoby měkkým na kormidla a to může mít opačný efekt než požadujeme a řízení je pak nepřirozené. 
Projeví se to při letu tak, že dlouho není na pohyb kniplu žádná odezva a najednou šup a je tam toho moc. Nastavení expo je věc zvyku každého pilota proto mnou uvedenou hodnotu berte jako orientační!

Nastavení DIFF

diferenciace křidélek tuto funkci nastavuji až při záletu a to jen pokud je to skutečně nutné. V podstatě se jedná o to, že křidélko které jde dolů má o něco menší výchylku (dle nastavené hodnoty DIFF) než to které jde nahoru. Dá se tím eliminovat např. "sudovitost" u výkrutů. Jen pro doplnění jde o eliminování rozdílného odporu na křídlech při výchylce křidélek, ale souměrný profil… ??? Diskutabilní proto nastavujeme až podle skutečné odezvy modelu za letu.
Nyní máme model zhruba předběžně nastaven a můžeme se vydat na letiště zalétávat.Vybereme si den kdy nefouká vítr. Zalétávání akrobatu ve větru by nemělo cenu! Samozřejmě model nějak poletí, ale smyslem zalétání je doladění požadovaných vlastností a to lze jen těžko posoudit jestliže je model snášen větrem. Vlastní zalétávání zde popisovat nebudu protože to bylo popsáno již mnohokrát. Moje metody jsou v podstatě shodné. Podobný postup jako používáme naleznete na stránkách http://www.rc-xxl.cz/ napsal jej ing.Mikulec a to je jiná kapacita v akrobacii než li já takže doporučuji článek pročíst (vytisknout a vzít sebou na letiště) a jak jsem již psal podobnou metodou zalétáváme i my. Jen bych snad dodal že to chce trpělivost a někdy dlouhodobé přemýšlení. Často jedna změna ovlivní už předchozí doladěné vlastnosti a je třeba se k nim vrátit a reagovat na tuto změnu novým doladěním. Zalétání akrobatu je dlouhodobá záležitost a pokud to myslíte s akrobacií vážně nemá cenu to odfláknout. Někdy to trvá i dva měsíce kdy jen jezdíme na letiště, dáme start, zjistíme co je potřeba poupravit a jedeme domů. Odměnou za trpělivost a pečlivost je potom skutečně dobré letadlo a vy víte že jakékoli nedostatky ve vaší pilotáži jsou v rukách a ne v letadle. Na závěr této části ještě jedno doporučení. Vždy když dokončíme určitou fázi zalétávání zazálohujeme do volné paměti vysílače tento stav. Pak si můžeme zpětně velmi rychle ověřit výsledky svého snažení případně se vrátit při nějakém nezdaru k výchozí pozici.

Část třetí - vlastní akrobacie

Nyní tedy předpokládejme, že je model zalétán, dotrimován, motor vyladěn a my jsme připraveni na trénování akrobatických obratů. Ještě před nastartováním motoru je dobré, abyste si na vašem letišti prohlédli okolí, určili střed dráhy, podélnou a příčnou osu. Promysleli se umístění obratů a celkově si určili letový prostor. To vám pomůže při orientaci za letu modelu. Při tréninku požívám pásky umístěné v osách dráhy. Po té nastartujte motor a najeďte nebo si kolegou nechte přenést model na střed dráhy, tak aby stál rovně na podélné ose dráhy. Nyní přijde to nejdůležitější: Vaše postavení na dráze. Někteří piloti si proto, aby odstartovali, potřebují stoupnout za model. Toto řešení se mi nezdá zas tak šťastné. Dělám to takto: Model stojí na dráze, tak jak je popsáno výše. Já se postavím na úroveň příčné osy dráhy! Tedy tak, abych stál na okraji dráhy, přesně uprostřed vzletové plochy. Nohy srovnám tak, aby při rozkročení byly rovnoběžně s podélnou osou dráhy, Mít nohy a tedy i celý postoj rovnoběžně s dráhou je (alespoň pro mě) důležité, pokud bych takto nestál, asi byste na mém letu těžko hledali rovinu. No, někdy se těžko hledá i při tomto postoji :-) Je pro mě nutné celou dobu letu udržovat tento postoj. Nikdy tak totiž neztratím rovinu a také nikdy nezaletím za sebe nebo si nepřeletím přes hlavu. Je směšné jak se někteří piloti za modelem neustále otáčí, nemají pak pojem jak je dráha a létají všude možně i mimo letový prostor.
Nyní máme vyřešeno postavení letadla a také postoj pilota a můžeme se pustit do létání!

Start

Mnohdy velmi podceňovaná část letu. Je potřeba si uvědomit že start začíná už tím že model stojí! (není přidržován!) rovně s osou na vzletové dráze. Osobně vždy ještě provedu kontrolu pohybu a směru výchylek kormidel. Je to spíše zvyk, ale mám zkušeno, že se to vyplatí. Je-li vše v pořádku, můžeme pokračovat. Pokud se vám cokoli (byť i maličkost) nezdá, je třeba start zrušit (a to i na soutěži či sletu) za cenu, že by to byl rozhodující let! Předpokládejme že vše funguje a pusťme se do startu. Někteří začátečnící považují start za operaci, ve které jde jen o to nějak model dostat do vzduchu. Když model stojí, pouze naplno přidají plyn, bez přitažené výškovky, model se jim buď hned překotí na vrtuli nebo se jim rozjede, ale začne uhýbat a oni jej pak "honí po dráze". Nakonec jej utrhnou a tak tak, že jej nepoškodí. Ale hlavně, že je ve vzduchu. Tak takhle tedy ne! 
Start musí vypadat! Dělám to takto: Model stojí na dráze plynule přidávám otáčky motoru. Mám přitaženou výškovku (na travnatém letišti prakticky na doraz). Jakmile se model při určitých otáčkách začne rozjíždět, plynule vychyluji směrovku tak abych jej udržel v rovině s osou dráhy a současně s přibývající rychlostí povoluji plynule výškovku. Se směrovkou je potřeba manipulovat s citem. Jakékoli rychlé vychýlení je znát a pak je vybočení neodvratné. To samé platí pro výškovku! Model se tedy rozjíždí, drží rovný směr, plynule zvyšuji otáčky motoru a model nabírá potřebnou rychlost. Délka rozjezdu má vliv na efekt startu. Některé modely se dají zvednout cca po 3 metrech, ale delší rozjezd je efektnější. S nabíráním rychlosti povoluji přitažení výškovky, která se s rychlostí stává účinnější. Ve chvíli, kdy má model startovací rychlost, mám výškovku prakticky v neutrálu. Model s dvoukolým podvozkem nadzvedne ocas a jede po dvou kolech hlavního podvozku. Podobně je to i se směrovkou, která je při této rychlosti dostatečně účinná a také ji tedy vracíme téměř do neutrálu. V této poloze můžeme nechat jet model téměř libovolně dlouho. Jemným přitažením výškovky se plynule odlepuji od dráhy a pod stálým úhlem stoupám do výšky cca 10 metrů. Model se mezi tím vzdálí od místa pilota o několik desítek metrů, přitom stále udržujeme přímý směr. Nyní můžeme považovat start za ukončený. U soutěží maket nebo F3A je proces startu ještě obohacen o několik zatáček a jako obrat se nazývá Vzletový postup, ale to nechme zatím stranou. Důležité je si uvědomit, že start zdaleka nemusí byt jako vystřelení rakety pod plným plynem - zvláště dnes, kdy modely jsou značně přemotorovány. Věřte že pokud dodržíte takový postup, nebude vám dělat problém ani start za silného bočního větru! Závěrem bych dodal, že jakékoli teoretické výpočty jsou vám úplně k ničemu - to je jen teorie. V praxi je to u modelů o zkušenosti a citu pilota. Tím nechci teorii zatracovat. Jistě má svůj velký význam např. u dopravních letadel. Asi by bylo velmi špatné nemít spočítáno zda se nám skutečné letadlo odlepí na délce dráhy, která je na daném letišti k dispozici.

Přistání

je spolu se startem jedním z nejdůležitějších a nejsložitějších fází letu. Musíme si uvědomit, že i přistání začíná dlouho před vlastním dosednutím modelu. Pro mě začíná po posledním ukončeném obratu. Srovnám model do vodorovného letu a podle toho, kde se nacházím, navážu na okruh (okruh zde popisovat nebudu. Předpokládám, že jistě víte o co se jedná. Po čtvrté zatáčce je důležité naletět přímo na osu. Pokud se vám to nepovede, okruh opakujte a nalétávejte tak dlouho, než se to povede. A věřte, že až to uděláte stokrát, trefíte se pokaždé. Mám to odzkoušeno na lidech, které jsem učil létat. Letadlo tedy máme na ose, srovnáme křidélky náklon a od této chvíle už křidélka prakticky potřebujeme pouze na případné další srovnání. Další směrové korekce provádíme směrovkou! Model necháváme vyklesat pod stejným uhlem. V této chvíli jej můžeme mít ještě i lehce pod plynem a dalším ubíráním nebo přidáním korigujeme místo dosednutí. Tedy ne výškovkou! Pak následuje výdrž podrovnání, úplné stažení plynu a hladké dosednutí do prostoru před sebe a žádné odskakování!
Postačí, pokud se trefíte do kruhu, jehož průměr je cca 15 m jehož střed je na ose dráhy. Po dosednutí do toho kruhu ovšem přistání nekončí. Následuje dojezd a vytracení rychlosti. Po dotyku kol se zemí opět musí nastoupit práce směrovky a jí udržet přímý směr jízdy modelu, s vytrácením rychlosti opět plynule přitahujeme výškovku, aby ve chvíli zastavení byla prakticky přitažena na doraz. Tím zabráníme případnému překlopení na vrtuli při najetí na nerovnost. Hlavní je si uvědomit, že musíme řídit až do úplného zastavení. Přistání končí až když model úplně stojí!
Doporučuji nejdříve natrénovat tyto dva "obraty" a to stylem odstartovat, přistát, odstartovat přistát atd. až do zblbnutí. Až to budete umět z jedné strany (z té které vám to připadá přirozenější) tak si začněte znova - ze strany druhé. Je třeba to "nadřít" až do opětovného zblbnutí. Věřte, že pokud se to takto naučíte, bude se vám to hodit nejen pro akrobaty! Není nic horšího než, když pilot neumí přistát z obou stran a pak třeba na leteckém dnu ohrožuje přihlížející jen proto, že místní podmínky a směr větru mu neumožní přistávat z té "svojí" strany. Nebo, aby si to ulehčil přejde na druhou stranu dráhy a přistává mezi sebe a depo!

Rovný let

Než se pustíte do akrobacie, naučte se nejprve létat rovně. Dobře seřízený model by měl letět rovně prakticky sám, přesto trénujte vodorovný přímý let bez jakéhokoli kmitání, naklánění, vybočování, klesání, stoupání apod. Trénujte průlet zatáčky, kdy nasadíte náklon a dodržíte stejný průměr zatáčky, aby nebyla ani utahovaná ani nedotažená. Zaměřte se na ukončení zatáčky, abyte vyletěli v požadovaném směru a výšce tak, aby nebyly nutné další korekce v přímém letu. Dbejte na dodržení stálé výšky, aby model ani nestoupal ani neklesal. Trénujte totéž při plném plynu a při plynu staženém na polovinu, na čtvrtinu… Naučíte se tak pracovat s plynem i s kormidly. Po té to samé natrénujte v letu na zádech. Naučíte se tím neplést si výchylky. Následně trénujte lety kolmo vzhůru a dolů, k tomu jen doplním že dráha modelu musí být skutečné kolmo k zemi a vybrání do vodorovného letu s osou dráhy. Je mnoho pozic, které je třeba zvládnout a mít je takzvaně "v krvi". Toto všechno je základ! Rovným letem začíná a končí každý obrat! Doporučení na závěr: Najděte si někoho, kdo vám řekne, když něco nepoletíte rovně! Sami si to během letu mnohdy ani neuvědomíte a špatné návyky se těžko odvykají. A časem si to natolik osvojíte, že to budete mít sami v oku.
Předchozí výčet situací které je třeba umět správně zaletět je jistě náplní pro mnoho startů, aniž bychom zalétli jakýkoliv obrat. Než se ale do obratů opravdu pustíte je to důležité. Neboť např. přemet do kterého nenalétnete s křídly v rovině vám vždy někam uhne a nikdy z něj bez korekcí na vrcholu nevyletíte rovně!!

Výkrut

Tento obrat není nijak složitý, má-li však být zaletěn tak jak má, není ani nijak jednoduchý. Naletíme si tak 50 m od osy směrem od sebe letíme rovnoběžně s osou dráhy srovnáme model do přímého letu a v okamžiku, kdy jsme pár metrů před sebou, mírně výškovkou podhodíme předek modelu a vychýlíme křidélka. Ve fázi, kdy je model na zádech, je potřeba mírně odtlačit. Stále udržujeme konstantní rychlost otáčení a dotočíme výkrut opět do normální polohy, přičemž jej nesmíme ani přetočit ani nedotočit. Je potřeba jej zastavit křídly vodorovně se zemí a musí následovat rovný let. Půlení výkrutu by mělo být na příčné ose a díky tomu, že stojíte na ose, bude se výkrut půlit před vámi. Dráha modelu by se při výkrutu neměla měnit. Představte si, jako kdyby jste jej otáčeli podél napnuté šňůrky. Až se vám podaří čistě zaletět takový výkrut, doporučuji začít s třemi po sobě jdoucími výkruty s tím, že druhý výkrut se opět musí půlit před vámi. Rychlost otáčení musí být u všech třech konstantní a výkruty musí na sebe plynule navazovat. Není to jednoduché, zaletět je všechny rovně, ale pokud to zvládnete, máte nad výkruty z poloviny vyhráno.

Dvoubodový výkrut

Pokud už umíte tři po sobě jdoucí výkruty je tento obrat velmi jednoduchý. Je z části základem pro všechny bodové výkruty. Naletíme do letové hladiny, opět model srovnáme do přímého letu, model otočíme křidélky na záda. Opět bychom po dotočení na záda měli mít model před sebou. Následuje krátká výdrž a po ní dotočení do normální polohy. Musí být přesně zastaven a musí následovat přímý let. Znovu doporučuji trénovat tři po sobě jdoucí dvoubodové výkruty.Všimněte si jak je nutné vždy dodržet rovný přímý let před započetím a po dokončení obratu.To už ale musíte mít natrénováno a tak vám to nebude dělat problém.

Čtyřbodový výkrut

Z přímého letu uvedeme model čtvrt výkrutem do nožového letu. Vychýlíme směrovku správným směrem tak aby nám udržovala horizont letu a v tuto chvíli je potřeba udržovat směr letu výškovým kormidlem.(kormidla si mění své funkce ale pokud model máte správně zalétán tak korekce nejsou nijak velké) Následuje krátká výdrž, dalším čtvrt výkrutem dostaneme model na záda mírně odtlačíme, opět krátká výdrž stejně dlouhá jako ta první a model uvedeme do obráceného nožového letu a po výdrži opět čtvrtvýkrutem do vodorovného přímého letu. Výkrut se opět musí půlit na příčné ose tzn. před sebou budete na zádech. A až to zvládneme opakujeme metodu tří po sobě jdoucích výkrutů.

Pomalý výkrut

Asi nejsložitější z řady výkrutů. Model se pomalu otáčí kolem své podélné osy je potřeba spolupráce směrovky i výškovky rychlost otáčení musí být konstantní, půlit se musí opět na příčné ose. Chce to dokonalou koordinaci pohybu kniplů. Chce to trénink. Pro mne je tento výkrut společně s dobovými výkruty do kruhu mým nejoblíbenějším obratem.
Druhů výkrutů je šílené množství stačí otevřít pravidla FAI pro F3A a projít si seznam obratů. Nemá smysl všechny popisovat. V podstatě většina vychází právě z těchto základních verzí.

Nožový let

Pokud máte zvládnutý čtyřbodový výkrut a dobrý a dobře seřízený model (viz výše) neměl by tento obrat činit větší potíže. Čtvrt výkrutem uvedeme model do nožového letu. Vychýlíme o potřebnou výchylku směrovku tak aby model ani nestoupal ani neklesal, výškovkou udržujeme směrovou rovinu letu. Po té model vrátím křidélky za současného pouštění směrovky do přímého letu.Většinou je potřeba si u každého modelu na tento obrat zvyknout na potřebné výchylky kormidel.

Přemet

Jak se říká nejjednodušší akrobatický obrat. Zvládnou jej i modely neakrobatické ale stejně jako u výkrutu má li nějak vypadat není to jen o přitažení výškovky. Zase začneme přímým letem. Přitáhneme výškovku. O kolik? To zaleží na velikosti průměru přemetu. Volil bych takovou rozumnou zlatou střední cestu ani moc ani málo. Ještě před přitažením si musíme dát pozor abychom do něj naletěli rovno. Tím myslím křídla rovnoběžně se zemí. Pokud by tomu tak nebylo, v konečné fázi bychom vyletěli úplně jiným směrem něž chceme. Nyní tedy přitáhneme. Jakmile se model dostává pomalu na záda povolujeme přitažení výškovky a ubíráme otáčky motoru. Nyní model překonává vrchol přemetu a začíná se pohybovat směrem dolů. Jakmile se dostáváme zhruba do 3/4 přemetu přidáváme plyn a zvětšujeme výchylku výškovky tak abychom přemet ukončili ve stejné letové hladině jako jsme jej začali. Pozor však na odtržení proudnic při přílišném přitažení! Po dokončení přemetu následuje přímý let. Znovu. Až si budete myslet že jej umíte zkuste zaletět tři na sebe navazující přemety. Musí být geometricky totožné, mít stejný průměr a jejich středy musí být v jednom místě. Musím se přiznat toto jsem trénoval relativně dlouho. To už zmiňované výkruty do kruhu my šly lépe! 
Přemetů je několik desítek druhů ale v podstatě se všechny odvíjí od klasického přemetu pouze jsou to jeho modifikace. Obdobně se létá Obrácený přemet obráceně.

Souvrat

Tento obrat mě přijde jako velmi jednoduchý, jen je potřeba si dát na pár maličkostí pozor. Po přímém letu přejde model přitažením do svislého stoupavého letu (pozor jen, aby byl opravdu svislý). Po určité výdrži model začne zpomalovat nebo jej zpomalíme my ubráním otáček motoru. Těsně před zastavením modelu vychýlíme naplno směrovku a mírně "ofoukneme" kormidla motorem a po překlopení do svislého klesavého letu model necháme klesat. Poté přitažením vyrovnáme do stejné letové hladiny jako jsme začínali. Já jsem souvrat trénoval tak, že jsem přešel do stoupavého letu provedl 1/4 výkrutu tak, že jsem měl model "čelem" k sobě a pak jsem prováděl souvrat (je tak lépe "čitelný" z pohledu pilota i bodovačů) po té jsem v klesavém letu provedl 1 výkrutu ve stejném místě jako ve stoupavé části a přitažením dorovnal do letové hladiny. Toto už je vlastně souvrat se čtvrt výkruty, ale lépe se mi takto trénovalo otočení letadla na vrcholu souvratu. Je třeba dát pozor na přetočení modelu na vrcholu, kdy jsou znát korekce směrovkou. Často je to spíše o práci s plynem, který nám ofoukne směrovku.
To by byl popis základních, jednoduchých obratů. Z jejich různých kombinací se skládají mnohé obraty a proto je třeba je mít dobře zvládnuté.
Až si budete myslet že všechny obraty dobře zvládáte, zkuste si sehnat třeba sestavu pro národní kategorii RC M2 (nyní RCA) a zkuste ji trénovat. Zjistíte, že se opět máte co učit! A až ji budete umět, zkuste přijet na některou ze soutěží RCA a tam teprve zjistíte, jak na tom jste v porovnání s ostatními. Vždy je co dohánět!

Slovo závěrem

Závěrem ještě shrnu ty nejdůležitější věci pro akrobacii - tedy alespoň z mého pohledu:

a) Před letem vše zkontrolovat. 
b) Pokud je vše v pořádku, v klidu se připravit na let (při spěchu se nadělá nejvíce chyb). 
c) Zaujmout základní rovný postoj maximálně se soustředit zkonrolovat výchylky kormidel a teprve pak startovat. 
d) Před každým obratem v klidu dopředu promyslet, kde začnu, jak bude obrat vypadat a kde asi skončím. 
e) Začít vždy obrat přímým vodorovným letem a tím ho také ukončit. 
f) Nenechte se za letu rozptylovat okolím, diváky a jejich otázkami. Prostě chce to koncentraci. 
g) Dodržování letového prostoru. Létejte tak, abyste se za modelem nemuseli točit. Pak udržíte i letový prostor.

Velice se mi osvědčilo mít při tréninku za zády někoho (v mém případě taťka), kdo vám řekne, že ten obrat letíte "křivě". Mnohdy se vám z pohledu pilota zdá, že už je to v pořádku, ale někdy bohužel není. Názor druhé osoby, myslím tím soudného modeláře, vždy pomůže. U akrobacie musíte hodně přemýšlet a to jen nad tím co dělá letadlo. Takže pokud patříte mezi ty, kteří ještě přemýšlí co s páčkami, raději chvíli ještě s akrobacií počkejte nebo trénujte na simulátoru. Na úplný závěr chci říct, že toto není návod jak se stát špičkovým akrobatem. Je to článek, který má pomoci nováčkům proniknout do akrobacie. Takže zkušeným akrobatům nic nového nedá, ale o to vůbec nešlo. Tento text shrnuje mé osobní zkušenosti z akrobatického létání, které jsem nabyl létáním s těmito modely, ale nejvíc zkušeností mi předal taťka, který je také mým trenérem a hlavně sponzorem. Takže přeji všem modelářům, kteří chtějí vstoupit do světa RC akrobacie hodně štěstí a snad vám tento článek bude nápomocen.

Pro tomasrc.cz Radim Hnilica

Žádné komentáře:

Okomentovat