středa 2. dubna 2008

Stát se vrtulníkářem....


Po téměř ročním uvažování kdy jsem mlsně slintal nad obrázky a články o vrtulnících a vrtulníčcích jsem se konečně odhodlal tuto disciplínu okusit. Popravdě bůhví jestli by k tomu došlo, kdybych si onehdá v neděli nepustil hubu na špacír s tím, že do toho jdu. Chvíli jsem pak pomýšlel, že ještě cuknu ale vidina toho že před klukama z letiště budu vypadat jak tlučhuba, si podala ruku s vidinou, že by to nemuselo být tak špatné, čímž představy začaly velmi rychle dostávat konkrétní podobu.
O vrtulnících toho minimálně na internetu již bylo napsáno mnoho a díky ohromnému boomu roste penetrace modelářských letišť těmito „křovinořezy“ neuvěřitelným tempem. Nicméně sehnat korektní informace není vždy tak snadné. Přečetl jsem tedy téměř vše, co na „českém“ internetu k přečtení bylo. (http://www.vitocz.net/ stránky nestora českého RCvrtulníkaření Víta Klabačky. Doporučuji také teorii letu vrtulníku od Collina Millse, kterou přeloženou najdete na stránkách Zdeňka Zvědělíka) Za zajímavou považuji také tištěnou publikaci Modely RC vrtulníků, kterou jsem přečetl asi pětkrát a přestal jsem až v okamžiku, kdy jsem jí znal nazpaměť. Následovalo zapsání se na kurzy angličtiny neboť on je ten „český“ internet na některé informace přeci jenom skoupý.



Všude se dočtete asi toto: je to náročné (jo to sedí), je to drahé (ne to je lež je to totiž „kurvadrahé“, respektive setsakra dražší než začínat s letadly), je to o disciplíně a o pevných nervech (jo na tom asi taky něco bude). A jak se nechal slyšet jeden z mých známých je to „žumpa na peníze rozmysli si to dobře voe :-)“ (jo sorry tak tenhle záchytný bod už jsem prošvihl).

Ale co naplat jako strojaře mě fascinovala technická dokonalost, zpracování a následně štelování těchto strojků plných ložisek, pák, táhel, táhýlek a ozubených koleček a proto jsem se rozhodl napevno. Se slovy: chci vrtulník, chci se ho naučit postavit, seřídit, poskákat po zemi a časem taky možná zaviset jsem začal psát na papír, co vlastně potřebuji. Je však potřeba si neustále opakovat: snesu ty peníze (půjdu skládat uhlí z vagónů), snesu nutnost disciplíny (bléé) a taky snesu skutečnost, že ze začátku se s tím budu víc „sr….t“, než lítat (a to je fakt!).

Takže to by bylo. Pohnutky relativně ušlechtilé, představy snad v normě (nejsem pako, které na to jde stylem „chcy vrtulnýk pyčo a taky aby byl jako na 3D rovnou jako“). Avšak rád bych upozornil na jedno. Pokud jste odstavců, jako jsou tyhle přečetli mraky, možná ještě více a stejně si myslíte, že do toho půjdete a zkusíte to, přečtěte si před tím vším ještě tenhle odstavec.

Začátky jsou perverzní. Po rádiu mi tečou litry potu a zatímco kluci si poletují s letadýlky, já jak kretén skáču po zemi s tím malým s…čem. Dva dny, 30 minut motorového času, dvakrát jsem navštívil mechanika. I přes dodržování disciplíny a „rad z toho světového média“ jsem v tom za těch 30 minut „zahučel další talíř“. Tohle je fakt na pováženou.

Takže dost bylo keců, pojedeme po pořádku…



Výběr heli a stavba

Byl jsem pevně rozhodnut jít do něčeho malého elektrického, do něčeho co se v současnosti označuje jako třída 450. Jsou to strojky, které mají konstrukční řešení téměř totožné jako velké heliny, jsou relativně bytelné vhodné pro pravidelný outdoorový provoz a umožní vám tuhle disciplínu zkusit za relativně stravitelné peníze. Ze dvou kandidátů (T-rex 450 a Mini Titan E 325) vyhrál Titan. Je mi sympatičtější, vyhýbají se mu problémy se setovým regulátorem (některé kusy u Trexe moc nechodí) a navíc můj mechanik (prodejce a seřizovač „křovinořezů“) na něj má všechny díly skladem. (Vůbec nechápu, jak bych to dělal, kdybych to k němu neměl 10 minut autem).

Na výbavě jsem nešetřil a nakoupil vše, o čem tak nějak z diskuzí vím, že by to nemuselo být zlé a především jsou to komponenty, o kterých vím, že s nimi můj mechanik lítá i náročnou akrobacii navíc se stejným typem stroje. Tady se zakousněte a tahejte z prkenice Masaryky, neexperimentujte, nekupujte levná gyra, nešetřete na servech a neokrádejte přijímač. Nevyplatí se to a ve výsledku – na tom proděláte. (Motory a regulátory bývají na začátek s klidem použitelné ty „setové“).



Vlastní stavba Titana jde (pokud umíte koukat na obrázky a „spík ingliš“ aspoň trochu) od ruky rychle a bez zádrhelů, navíc pokud si to „děláte sami“ snadno pochopíte, že rotorová hlava není žádná extra alchymie, že je vlastně docela jednoduchá a rychle přijdete na princip, kterým funguje.

Seřízení a zálet, který následuje po stavitelských orgiích, je rozhodně dobré přenechat někomu zkušenému. Především nastavení rádia není až zas tak triviální a o záletu ani nemluvě. Na trimy vůbec nemakejte, tohle musí udělat někdo, kdo ví, jestli jsou křivé ruce nebo vrtulník. Navíc dotyčný zkontroluje, jestli jste se při stavbě nedopustili nějaké fatální chybky. No a pak vám to podá se slovy zítra bude svítit sluníčko a vy se zmůžete na jediné….no ehm zítra jasně jo to jo, ale když to já zítra musím k babičce do Ostravy.:-).

Poprvé na letišti – rozklepané nohy – a ještě něco víc...čtěte v pokračování 


Tyhle články berte spíš jako blog úplně začínajícího vrtulníkáře. Neočekávejte zde složité technické postupy a snad ani obsáhlé návody. Tohle je prostě o tom co se vám honí hlavou, když „jdete do vrtulníku úplně poprvé“.

Pro tomasrc.cz Jakub Minos Pařízek

Vrtulníkář 1

Žádné komentáře:

Okomentovat