úterý 8. dubna 2008

Stát se vrtulníkářem 2 - Poprvé na letišti



Minule jsme skončili v momentě, kdy byl čas poprvé vyrazit na letiště. Smyšlenka s ostravskou babičkou neprošla, a tak je čas naskládat vše potřebné do auta a posmutnět, jak to bylo krásné, když „křoviňák“ stával na skříni vcelku, a vyrazit směrem na letiště. Pro jistotu jedu celou cestu asi třicítkou, abych tu hrůzu oddálil. Troubí na mě a předjíždějí mě Avie.

Pomalu vykládám vše potřebné. Nechávám dvorního fotografa a filmaře Tomáše aby fotil, a v klidu odpovídám na rozličné technické dotazy. Kromě Standy a mě nikdo z kmenových členů letiště vrtulníky nelétá a tak jsem trochu za exota. 
Pak již je čas. Zkontrolovat rádio, zapnout vrtulník, odnést do nejrovnějšího místa ranveje a přepnout přepínač autorotace i letového režimu. 
Pocity, které se ve vás v tuhle chvíli míchají, nelze popsat. Strach, děs v očích ale přitom neuvěřitelné očekávání nebo podivná radost. A to vše již během roztáčení rotoru. 
Rotor se točí naplno, ochládám a zoubek po zoubku přidávám na páce kolektivu. Vrtulník je v klonění a klopení takový podezřele tupý což zřejmě způsobuje tréninkový kříž. Pak zjišťuji, že používám jen pár milimetrů možného pohybu knyplů. Když člověk tedy zakvedlá poněkud více, hned zjistí, že pro naprostého začátečníka je ostrý „až až“.


První pokusy se podle rad zkušenějších musí bezpodmínečně odehrávat ve výšce pár desítek centimetrů. Jen tak je možné beztrestně humpolácky ubrat kolektivu a posadit vrtulník bez poškození. Toho si užijete nepočítaně. První lety nejsou lety ani visení nýbrž pokusy o visení a poskoky. Vrtulník se stále někam sune a člověk se potí. Pár poskoků a je nutno popojít za ocas, případně vrtulník přenést. 
Nezvyklé jsou pro mě především dvě věci. Setrvačnost, kterou vrtulníček projevuje a se kterou je nutno počítat při „kvrdlání knyplíky“. (Tohle z modelů letadel téměř neznám). Druhou věcí, která udiví, překvapí a možná i vyděsí je naprosto brutální reakce na vrtulkové servo. 
Po pár minutách poskoků, přísunů a někdy taky pár vteřinek visení přistávám a jdu dobít baterky.  Nastavuji exponencionální průběh funkcí tak abych si alespoň trochu přizpůsobil reakce dle mých představ. Nejméně exponenciálním ponechávám klopení (čumák-ocas), následuje expo na klonění (z boku na bok) a silným expem podpořím servo vrtulky. (I když v tu chvíli tak nějak netuším, zdali se expo funkce „protlačí“ přes řídící obvody gyra).
Druhé kolo. Dovoluji si o něco více což  špatně. Maximální výška je o něco větší a i přes to že visím možná o pár vteřinek déle a cítím, že někde v dálce možná tuším jak se to vlastně řídí, mají tyto silnější poskoky za následek občasný kontakt vrtulky s trávou či drnem. Po rádiu mi tečou litry potu, a zatímco kluci si poletují s letadýlky, já jak kretén skáču po zemi s tím malým s…čem. Druhý let končí v půli baterek poměrně banálním poškozením a sice uraženými listy vrtulky. Ale uražené listy vrtulky v tuhle chvíli cítíte jako obrovskou úlevu. Jdu si dát nabít a pomalu balím. Domlouvám se s mechanikem a přesto že je neděle vezmu to cestou domů pro jedny listy. (Dosažitelnost dílů je v téhle disciplíně a v začátcích obzvlášť naprosto klíčová).
Domu jedu zase třicítkou a Avie mi foukají dým do okénka během předjíždění. Ale to co cítím, se nedá popsat. Svoboda, štěstí, pohoda, klídek, slast.

Den druhý…

Ve visení nejsou vidět žádné pokroky, nebo naprosto minimální. Při létání se necítím naprosto děsně jako první den, ale pouze strašně hrozně. Silné poskoky mají opět za následek zničení listů vrtulky ale navíc také listů hlavních. Takže kolo se uzavírá telefonátem mechanikovi, cestou k němu nákupem listů a nějakých drobností (kupříkladu vyvažovačky listů).


Dva dny, 30 minut motorového času, dvakrát jsem navštívil mechanika. I přes dodržování disciplíny a „rad z toho světového média“ jsem v tom za těch 30 minut „zahučel další talíř“. Tohle je fakt na pováženou. 


Den třetí…

Kdybych věděl, co se bude dít, tak na letiště nejedu. Začátek se tváří skvěle. Stopa nových listů zkontrolována, vše ok nabíjím a visím. Takhle se daří přibližně troje baterky. Kluci chválí. Visení je o poznání koordinovanější, daří se vrtulník držet v konstantní a disciplinované letové hladině a i když se většinou někam sune, tváří se alespoň tak, že se sune koordinovaně a stejně se tvářím i já. 

Pak to ale přijde visím a kolem je nějaký „šrumec“. Na chvilku vypadávám z koncentrace, a když se mi situace nelíbí, řeším to tak jako s přemotorovaným letadlem. Prudce přidávám plyn (kolektiv). Titan frr… půl patra, první patro, patro a půl. „Dohajzlu“.
Tuhnu. Před očima mi letí celý modelářský život a vidím, jak padají bankovky z bankomatu. Tohle je průser. 
Jenže na rotor se posadil anděl. 
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem cítil ukrutný chlad a ledovost. Zoubek po zoubku ubírám kolektiv. Hlavně pomalu. Vrťas se sune obloukem s průměrem možná dvou desítek metrů (na to kašlu, letí do volného prostoru) avšak musím řešit náklon po sfouknutí větříkem. Vychází to. Přistávám prudkým dosednutím, které je naštěstí absolutně rovné. 
Překvapí mě zvláštní zvuk. Jako by se listy extrémně zpomalily a bylo slyšet, jak se roztáčí do původních otáček (nevím, jestli mnou určený původ zvuků je správný). Klepu se jak osika a blednu, čehož si povšimnou všichni přítomní. Jdeme ke stroji. Na první pohled vše ok, listy i lístky bez zoubku, nikde žádný problém. Otáčím rotorem, zuby ok, serva ok. Odcházíme pár kroku „kdyby něco uletělo“ a roztáčím rotor. Vše maká v pořádku a bez vibrací. Tak tohle bylo štěstí neuvěřitelného rázu. Tenhle výlet odnesl pouze tréninkový kříž z bambusu (štípnul se) a jeden jeho pinpongáč (zdeformoval se). Škody řádově za jednotky korun.



Kromě toho že jsem se málem složil, je mi docela dobře a domu jedu pro jistotu dvacítkou. Pohoda, (nikde žádná Avie) pocit štěstí, trochu nervy a anděl sedící na rotoru vrtulníku. Kéž by tohle štěstí vydrželo.
I tyhle malé mrchy potřebují údržbu – jak na to po technické stránce – a ještě něco víc...O tom příště….coming soon… 

Pokud jste dočetli až sem, bez znalosti prvního dílu zkuste si ho přečíst :-)  nebo pokračujte na pokračování Stát se vrtulníkářem 3 aneb co je větší, to je hezčí

Pro tomasrc.cz Jakub Minos Pařízek


Vrtulníkář 2

1 komentář:

  1. Zdravim, opravdu perfektně napsaný články, úplně se v tom vidím. :) Na vrtulníky se zatim jenom chystám (mám jen F-49) na základní naučení ovládání. Na jaře už plánuju koupit buď 450 nebo 500 helinu. Asi bazarovou.
    Ať to lítá..Pepa

    OdpovědětVymazat